Popis od Michala 2008

2008:

úvod

idkfa 2008

analýza

Michalova reportáž

fotky
2006:

úvod

idkfa 2006

analýza

Michalova reportáž

fotky
2005:

IDKFA na OctogintaOcto 2008

Michal Hrabí, foto Michal Hrabí a Šárka Havlíčková

Toto je reportáž psaná pro důchodce... tedy pro náš tým, až budeme staří. Přečíst si ji mohou samozřejmě všichni, akorát se možná budou nudit, protože to přece cítili podobně a ty aktivity taky znají. Případně to čtou známí a příbuzní, kteří o tom neví pro změnu nic. Každopádně je potřeba své zážitky zakonzervovat do nějaké podoby dříve, než je naše senilita vymaže.

Když jsem se v roce 2006 dozvěděl, že nejbližší dlouhý outdoorový závod bude až za dva roky, nevěděl jsem, jestli se tak dlouho vydržím těšit. V mezidobí jsem se zůčastnil ještě různých jiných menších akcí, ale stejně mi hrozně chybělo něco jako Octoginta, která není jen o sportovním výkonu (jako třeba 5BV) nebo jen o šifrách, ale i o týmové spolupráci a o tom, co člověk vydrží.

V jakém složení?
V květnu 2008 jsme začali řešit složení týmu. Zůžastnit se Octoginty ale chtěli všichni z týmů z roku 2005 i 2006, což znamenalo, že je nás moc. Radek Drnovský ale nakonec složil vlastní tým a Zuzka Strapková utekla pryč k pohodovějšímu týmu (to snad sakra vypadá, že nejsme pohodáři!). Tak nás bylo zase málo. Peťa Matula ale nalezl náhradu v Honzovi Vlčkovi, kterého zná z orientačního běhu. A jak se ukázalo, byl to skvělý nový člen, rozený Octoginťák.

Příprava v cizině
Tým jsme tedy měli, ale bylo potřeba trénovat. Kluci z orienťáku mají fyzičku skvělou a Kuba v Anglii neustále běhá. Ptr je od přírody atlet, takže ten kdo musel pořádně zamakat jsem byl já. Funkce brzdy týmu mi vždy šla, v předchozích letech jsem měl ale lepší formu, takže teď bych byl ultrabrzda. Mroží postavu tedy musela nahradit jiná, vysportovanější. Bohužel mi ale do tréningového plánu vstoupil nečekaný element. Pracovní nabídka do Řecka. Narychlo jsem tedy vyřídil vše potřebné a odcestoval do Athén. Středomořské podnebí působilo blahodárně, ale tučná řecká strava ohrožovala tréningové cíle. Firemní posilovna a víkendové výpravy do kopců v okolí (včetně 50km asfaltového pochodu do Marathonu) ale nějaké ovoce přinesly, takže jsem se bál už jen toho, že mi povolí kotník, který jsem měl loni v sádře. Zbývalo v podstatě jen sehnat letenku a vyřídit si dovolenou ve firmě. A hurrááá na akci.

Přílet (a aklimatizace na Tmou)
Přiletěl jsem už o týden dříve, abych stihl jubilejní Tmou. Aklimatizace na české podmínky byla krutá. Po slunečných dnech na jihu Evropy 15 stupňový teplotní šok. A vlhko. Velice vlhko. Ble. Už tu byl ale čtvrtek 13. listopadu a tak náš slavný IDKFA tým vyrazil společně do Prahy. Jakub Mareček přiletěl z Anglie akorát tak, že dorazil na nádraží před odjezdem vlaku z Brna. Ve voze bez světel a tepla (oceňujeme organizátory, že informovali ČD o tom, kterým vlakem pojedeme, abychom se už ve vagónu mohli vžít do závodu). Ve vlaku jsme si přebalili věci, zkontrolovali proviant a těšili se na následující dny závodu. Já s sebou ještě táhl kufr, protože jsem po závodu odlétal zpět do Athén. Kufr na startu některé týmy zmátl. Mému tvrzení o tajné zbrani pro případ nejvyšší nouze však nevěřili. To ale nevěděli, že ji nemám v kufru :-)

Závod (čtvrtek 13.11.2008)
Dva roky čekání uběhly, stojíme na nádraží. Za chvíli rozlepíme obálky, rozdělíme se na dvě skupiny a vyrazíme na vítězné tažení. Resp. po jednom první místě a jednom těsném druhém jsme chtěli opět vyhrát. To byl možná hlavní problém. Moc jsme chtěli a tak jsme dělali chyby... většinou typu nedostatečně pozorného přečtení zadání.

Před první etapou
Úvodní část v Praze naše skupina (Já, Ptr a Honza) zvládla skvěle. Já zpočátku působil jako centrála a naváděl kluky po Praze ať posbírají potřebné informace. Honza neměl mapu, ale jako orienťákovi mu nedělalo problém pohybovat se podle hodně jednoduchých instrukcí. Já sám jsem šel vyzvednout taky jednu zprávu, což se později kvůli mé poruše barvocitu ukázalo jako málem fatální. Až 20 minut před odjezdem vlaku do další části hry jsem zjistil, že tam asi byly i nějaké barvičky. Letěli jsme tedy s Honzou zpátky ověřit si co to bylo. Naštěstí jsme to stihli. Po cestě vlakem jsme jednoduchou úvodní "šifru" samozřejmě zvádli a v ostrém tempu vyrazili na vrchol Děd. Nabuzení do hry, s vysokým tempem, vstříc předním příčkám. Cca v 1:03 jsme byli nahoře. 8 minut po nás Dosík z IS Mise a o dalších asi 12 minut později ještě další týmy. Netrvalo dlouho a náš tým byl kompletní, takže jsme začali zaplňovat arch samolepkami. Organizace fungovala skvěle a 2 orienťáci v týmu byli na rychlosti opravdu znát. Z kopce jsme tedy odcházeli asi ve 3:30. Vzhůru za vědomostním kvízem. Na tom se nám ale podařilo celý náš náskok dokonale smazat. Hned na prvním kvízu. A to jsme dokonce měli po ruce Rozum do kapsy. Hlavním problémem špatného řešení pro náš tým však byla velká demotivace. Prostě nám to sebralo hrozně moc chuti do závodu. Po dalším (tentokrát naštěstí už dobře určeném stanovišti) se nám ale nálada zlepšila a valili jsme kupředu na Točník. Po cestě nás zarazil ještě jeden kvíz, kde nám stále vycházelo něco jiného, než byly uváděné možnosti. Nelámali jsme si s tím už ale hlavu. S písní na rtech a s ohněm v srdci ranní českou přírodou. Aaaaach, všude dobře...

Etapa A (pátek 14.11.2008)
Příchod na hrad byl moc pěkný. Ranní mlhu prozařovalo vycházející slunce. No a my byli společně s Barrandofskou dynastií prvním týmem na hradě. Úkoly jsme plnili celkem dobře, odhalili jsme i průběžnou šifru ještě za světla, ale dekódovat místy chaotické vysílání se nám nepodařilo ani po 5 hodinách. Mezitím jsme rešili i jiné úkoly, vesměs úspěšně. Na vázanou stavbu byla ale IDKFA krátká. Naštěstí jsme alespoň za 2 body splnili skládání věže poslepu. Běhání po kopci nahoru a dolů dávalo pěkně zabrat kolenům. Začaly se objevovat bolesti, tempo jsme se snaželi ale držet stále vysoké. Ostatní týmy už byly na hradě, hromadily se fronty na úkoly, tak jsme raději vyrazili do další fáze. Bohužel už ale bez Peti Matuly, který na hradě kvůli bolesti kolene zůstal. Zabojoval hodně v úvodní části a také na vertikále, kde se pokoušel stanovit brutální rekord (povedlo se?). Pooperační problémy se ale projevily a tak jsme dál pokračovali ve čtyřech. Výsadek a setkání týmu nebyly tak těžké jako rozluštění karetní šifry. Na tu jsme šli totiž zpočátku příliš složitě. Nakonec to bylo jednoduché. Já jsem ale zrovna procházel krizí, protože jsem už asi 45 hodin nespal. Později jsem usínal přímo za pochodu. Druhý nával krize jsem zaznamenal (už skoro s celým týmem) asi o 3 hodiny později při "luštění" knižní šifry. Vazbu jsme zlikvidovali skoro hned, ale nebyl jsem schopný přečíst jedinou větu, aniž bych k jejímu konci neusnul. Podobně na tom byli i ostatní, naštěstí se nám to ale podařilo zlomit a pokračovali jsme dál.

Etapa B (sobota 15.11.2008)
Vstup do této etapy se po hře ukázal pro nás rozhodujícím místem. Dorazili jsme jako první, získali pravidla a bohužel si je vyložili jinak, než jsme měli. Z textu nám nepřišlo dovolené, že můžeme plnit velká stanoviště hned teď. Asi za to mohla ta únava. Vyrazili jsme tedy do Dobříše na základnu, odkud se mělo vybíhat na malá stanoviště. Ta jsme navštívili všechna a průběžně se i trochu vyspali (asi tak 2,5 hodiny na osobu). Po malých stanovištích jsme chtěli pokračovat do další fáze z prvního místa, ale jeden org se našeho nápadu nějak zalekl a tajuplně poznamenal, že důležitější bude posbírat body v této fázi. Změnili jsme tedy plán a šli plnit ještě dvě trojková stanoviště. Jedno jsme zvládli (pumpu - snad jako jediný tým vůbec), druhé ne (šifru s mřížkou - děravá historie). Splnění třech bodů ze dvou stanovišť nás stálo spoustu času. Do další části hry jsme tak vyráželi v chumlu jiných týmů. Bodů jsme měli ale celkem hodně, tak nálada nebyla špatná. Možná jsme byli stále ve vedení. Kdo ví? Z SMS jsme to nepoznali.

Etapa C (neděle 16.11.2008)
Tak to nás dostalo. Po etapě B jsem začal mít problémy s břišními svaly a bránicí. Nemohl jsem se bez bolesti pořádně nadechnout. Představa, že budu muset 15 nebo více kilometrů pádlovat mě donutila přemýšlet nad odstoupením ze hry. Kluci mě ale pořádně chlapsky vyhecovali, takže jsem to přěkonal a za chvíli si na tu bolest ani nevzpomněl. Ke Slapům jsme došli někdy kolem 8h ráno. Rozbalili a nafoukli člun a vyrazili na první úkol. Než jsme k němu ale dorazili, myslel jsem, že umřu. Pádlovat mi moc nejde a představa, že jsem tak vyčerpaný po úplném začátku mě dost vzala. Pozitivem ale bylo, že si během cesty odpočinou naše nohy. Navíc nebudou ani mrznout, protože jsme se vybavili speciálním materiálem :-) Scrabble jsme měli poměrně brzo. Resp. měli bychom, kdyby se nám podařilo najít písmeno T. Po více než půl hodině marného dohledávání jsme se rozhodli změnit texty a doklepali jsme to bez Téčka. Obzvlášť se nám líbil úkol s horkovzdušným balónem. V týmu jsme měli leteckého konstruktéra (Peťu Dvořáka), který sestrojil dvouplášťový balon se systémem volitelného uzavírání vnitřní komory. No, vymyšlené to bylo pěkně, ale nelítalo to. Balon byl příliš težký. Ptr se tedy pustil do redukování, vytrhnul vnitřní plášť. V zápalu však zredukoval balon i o kus pláště vnějšího, takže jsme museli začít znovu. Časový limit byl napnutý, ale za 5 minut jsme měli model 2.0, který byl geniálně jednoduchý a jednoduše geniální. Zbývalo nám ale asi jen 40 sekund, abychom ho vypustili. Chvíli trvalo, že Ptr s Kubou našli nad ohništěm místo, kde proudil teplý vzduch. Pak se balon krásně nafoukl. Bohužel však ještě předtím, než byl plný, začal hořet! Zlověstné roztavené oko se rozšiřovalo. Zařval jsem na Kubu: "Pusť ten balon!" A on letěl. Stoupal vzhůru rychle a krásně. Díra v plášti naštěstí nebyla tak velká, aby ohrozila jeho let. Paráda. Jedno z dalších zastavení bylo u Rybiček. Na molu čakal i dokumentační tým, tak jsme hrábli pořádně do pádel a řvali z plných plic. Bohužel si nás nikdo nevšiml. No nic, museli jsme je omráčit alespoň dokonalým vyřešením úkolu. Po chvíli přemýšlení a plánovaní jsme přišli se způsobem, který nám umožnil celkem rychle a elegantně včechny rybičky přenést. Tou dobou už tam byla spousta jiných týmů, ale naštěstí nás příliš neblokovali. Času do uzavření bodovaných stanovišť zbývalo už docela málo a my potřebovali ještě zúročit žolíka. K "humusu" jsme přijeli cca půl hodiny před koncem. Vylodili jsme se a doufali, že to stihneme rychle a pak ještě i blízké stanoviště s prusíkováním. Bohužel se ale humus ukázal jako časově náročnější, než jsme doufali. Bylo jasné, že na prusíky už nedojedeme. Splnili jsme si tedy skládání zprávy z písmenek umístěných ve všelijakých břečkách, avšak na velice zajímavé dřevostavbě, a pokračovali do cíle této etapy. Padla už tma a tak náš raft navigovala čistě GPS. Ptr byl celý unešený z toho, že i když nevidí vůbec nic, ví přesně, že jsme 40 metrů od břehu a že kousek před námi bude přehrada zatáčet. Nesvítili jsme. Všudypřítomná tma a má vlastní únava způsobily, že jsem začal mít menší halucinace. Pluli jsme na čokoládové řece, krásné, teplé, čokoládové řece. Nejlepší co jsem v té chvíli mohl udělat, bylo prostě zahodit pádlo a pomalu se do té úžasné lázně položit. Naštěstí vždycky těsně předtím, než jsem do té studené vody slapské přehrady skočil, jsem se trochu probudil a uvědomil si, jaká je to blbost. Světla na břehu v předčasném exitu vodní etapy byla vysvobozením. Pádlovat se mi už vůbec nechtělo. Celodenní jízda na raftu nás ale napumpovala. Nohy byly jako nové, únava zapomenuta. Na základnu jsme doslova letěli. Jako vítr, nebo spíše jako vítr, který ještě někdo tlačí. Odpočinek nebo jen endorfin?

Pekelná základna
Základna v hospodě v obci Hříměždice mi přišla jako dokonalé zobrazení určité formy pekla. Zahulená místnost, dým co pálí hluboko v plicích a démoni s maskami místních vesničanů v alkoholovém i jiném opojení. Informaci o tom, že můžeme odejít kdykoliv chceme a za každou hodinu pobytu dostaneme jeden bod, zpracováváme poměrně dlouho. Zvažujeme, zda rovnou nepokračovat do další etapy. Spánek je pro břídily (naskakuje mi na mysli parafráze hlášky z Červeného trpaslíka)! Jsme skutečně nabuzení, rafty nám strašně pomohly. Dosud byly etapy nastaveny tak, že bylo velice obtížné obejít všechna stanovistě. Pokud bychom nyní vyrazili, předběhli bychom všechny týmy a dostali bychom se na stanoviště, kam ostatní ne. To že jsme to neudělali ve fázi C nás stálo spoustu bodů. Takto taktika by tedy možná mohla přinést vítězství. Nakonec ale kdesi z dálky volá rozum, zahání euforii a informuje nás, že jsme za posledních asi 70 hodin závodu spali tak 3 hodiny. Pokud by byla na trati nějaká šifra, mohli bychom mít velké problémy. Jdeme tedy spát. Hodinu už jsme promrhali plánováním a chystáním se na kutě, prodlužujeme tedy pobyt na plné 4 hodiny.

Etapa D (pondělí 17.11.2008)
Budík mě málem nevzbudil, naštěstí měl Ptr pořádný řinčák na mobilu. Vstáváme, balíme, vyrážíme. Spousta týmů už je na trati. Umístěním jsme si moc nepomohli. Chtěli jsme si před cestou dát ještě něco na jídlo v hospodě, ale hostinský už asi o sobě nejakou dobu nevěděl, tak jsme to raději vzdali. Jdeme už stejně docela dlouho bez rozumného jídla a fungujeme jen díky Jakubově nevyčerpatelné zásobě tyčinek Mars a zbytkům vlastních zásob pochutin nabitých cukrem. Uvažujeme, zda se dá stihnout obejít všechny stanoviště v poslední fázi. Podle předchozích etap snad ne, na druhou stranu je avizovaná vzdálenost do cíle (cca 30km) příliš krátká. Po pár stanovištích nám dochází, že se to dá stihnout v pohodě úplně všechno a že je vlastně strašně dobře, že jsme nebyli drsní a nešli po raftech rovnou do fáze D. Připravili bychom se akorát o 4 body za spánek. Někomu se tento prvek nepředvídatelnosti líbí, někomu ne. Pro nás by asi bylo lepší znát podrobně schéma dopředu, promyslet taktiku a jet na vítězství. Nejsme ale na AdvetureRace a proto se musíme s určitou mírou nepředvídatelnosti smířit. Na prvním stanovišti se snažíme házet koule přes lom, ale v daných světelných podmínkách je to marné. Nyní lituji toho, že jsme to nevzdali okamžitě po přečtení zadání a nepokračovali dál ve hře. Ušetřili bychom tak 30 minut. Další chyba nastala v zápětí na pantomimě. Úkol, který dal skoro každý tým, se naší slavné IDKFA splnit nepodařilo. Částečně za to asi mohou mé mizerné herecké schopnosti, částečně pak asi to, že hádači byli jen 2. Navíc jsme to brali příliš složitě. Chybělo nám jedno slovo a měli jsme 2 minuty. Kurnik! Zbytek stanovišť jsme dali v pohodě a posbírali i všechna hesla na odloučených stanovištích. V závěrečné stopované jsme neurčili ceduli na autobusové zastávce, což nás ale o body nepřipravilo. V Příbrami jsme se sice ještě tuto ceduli snažili tak 15 minut najít, pak jsme to ale zabalili a došli do cíle.

Vyhlášení
Celou akci jsme pořádně nevěděli, jak si stojíme. Všechny příchozí SMS nás informovaly o tom, že jsme mezi prvními pěti týmy. Po nějaké době nás to ale jaksi otupilo. Žádná změna, stále ta samá SMS. Později jsme se dozvěděli, že týmy od 6. místa svoji pozici znají přesně. Nevím jak jiné týmy, ale nás toto příliš ke spěchu nemotivovalo. Pro množství chyb a nevhodně zvolených taktických rozhodnutích (často udělaných v dobré víře) a oslabenému týmu jsem vážně pochyboval o prvním místě. Přesto ve mně jiskřička stále zůstávala. Zvítězil však tým Horno Porno, což je určitě dobře. Za naše případné vítězství bych se možná po nějakém čase začal trochu stydět. Zvítězil silný tým, který měl mezi sebou i holky. Takže klobouk dolů!

Návrat
Vyhlášení, rychle spakování věcí a pryč. Bylo to nějaké rychlé. 24 hodin po závodě už zase sedím v Athénách. Oči ještě zalepené únavou. Dospávat to budu asi celý týden. Další den razím do práce a vnímám celý tento městský svět bez zeleně úplně pokřiveně. Kamarád mě ale uklidnil: "To je normální, to je prostě jen Řecko".

Jak to viděl:

Honza Vlček
Octoginta Octo mě, jako má první zkušenost s extrémními závody, překvapila po stránce aktivit. Čekal jsem hodně, čehož se mi dostalo až na raftech. Přesuny byly dlouhé a úmorné, ale s tím asi musí účastník takové akce počítat. Můj názor je ale velice silně ovlivněn týmem, na kterém vlastně celá akce buduje. Tým byl skvělý. Octoginta Octo tedy nemůže být nic míň než "legendary"...

Michal Hrabí
Octoginta Octo 2008 byla určitě nejlépe připravena ze všech tří 88hodinových akcí. Už šlo o plnohodnotný závod, daleko sportovnější než předchozí ročníky. Možná i kvůli závodnějšímu charakteru jsem očekával minimum nedeterminismu. Otevřeně přiznávám, že jsem z Athén přijel hlavně kvůli tomu, pokusit se s týmem o vítězství. Proto jsem nyní trochu zklamán, ale i druhé místo je skvělé a některé aktivity se mi rozhodně moc líbily, takže cesty z jihu vůbec nelituju. Bohužel mě ale Octoginta jako taková ničím opravdu novým příliš nepřekvapila. Doufal jsem v nějakou zajímavou novinku. V něco, co se jen tak nevidí. V něco, z čeho padnu na kolena dojetím :-) Nestalo se, a proto tak v mých vzpomínkách, možná i kvůli vítězství a zpestření sněhem, zůstává jako nejzásadnější bod úplně první Octoginta.

Jakub Mareček
Sám jsem byl překvapený, jak jinak může člověk vnímat tradiční listopadové vyvrcholení outdoorového roku: Od mladického nadšení (2003) se člověk dopracoval až k jisté notoričnosti (2008). Od strachu o zničené paty (před závodem), strachu o vazy pod kolenem natažené pečlivým došlapováním na paty (v průběhu), až po pohodový finish. S účastníky se budu těšit na setkání někdy příště. Všem, kdo potřebují človku, srdečně doporučuji Bubotech. Všem, kdo potřebují vteřinové lepidlo, náplast, lak na nehty, přípravek na chemické tavení asfaltu, mast do ran, nebo zátěž do baťohu, doporučuji Eloplast Liquid Dressing. Organizátorům rozhodně patří díky za unikátní kombinaci dálkového pochodu, her a hádanek.

Ptr Dvořák
Musím souhlasit s tím, že letošní Octoginta byla zatím tou nejlépe připravenou. Z pohledu účastníka si asi nedokážu vzpomenout na žádné místo, kde by organizace vážněji skřípala. Určitě se mi některé aktivity líbily víc než jiné, ale to je otázka vkusu a taky momentálního rozpoložení. Nemůžu se ale zbavit dojmu, že kolem mě Octoginta letos tak nějak moc hladce proplula ... jako bych tam snad ani nebyl. Těžko říct čím to je, možná jde jenom o zhoršující se stav mé hlavy, ale možná za to může právě ta dokonalost ... nebylo proč se moc vzrušovat, všechno bylo tak nějak jak by si člověk představoval, žádná velká překvapení... Tohle určitě není chyba organizátorů, spíš přemýšlím nad tím, jestli by Octoginta neměla fungovat podobně jako kursy PŠL - jednou a dost... jestli bychom příště radši neměli přenechat místo někomu, kdo neví do čeho jde, neví jestli to vůbec přežije, jestli vydrží až do konce ... tak jako my před prvním ročníkem. Někomu, kdo si ještě "nedostatek nejistot" nemusí vynahrazovat tím, že se snaží být v cíli první. Někomu, komu Octoginta jako celek dokáže vyrazit dech ... a ne ho přimět k suchému bilancování, že úkol 23 v části E byl o mnoho lépe připravený než před dvěma lety a že loni jsme druhou noc chodili průměrně o 0,5 km/h pomaleji než letos. Myslím, že cesta vede dvěma směry - buď dělat akci pokaždé úplně jinou tak, aby i staré týmy netušily co je čeká - a nebo Octogintu otevřít jen novým týmům.
A nebo je to všechno jenom nesmysl a já vymýšlím blbosti ve snaze přijít na to, proč se mi ta první Octoginta vryla do paměti víc, i když tahle byla lépe zvládnutá. Ať je to jak chce, jedno vím jistě - příště budu zase odpočítávat vteřiny do spuštění registrace...