Popis od Michala 2006

2006:  úvod idkfa 2006 analýza Michalova reportáž fotky
2005:  úvod tým idkfa analýza Michalova reportáž fotky

Reportáž ze závodu Octoginta Octo 2006
aneb souboj na ostří nože očima závodníka

Michal Hrabí / tým: idkfa

Tým idkfa se účastnil OO2006 ve složení: Radek Drnovský, Petr Dvořák, Michal Hrabí, Petr Matula, Zuzka Strapková

Upozornění
Tento článek obsahuje plno násilí, trochu drog a něco sexu, proto je hodnocen přístupností R. Čtení této reportáže je možné pouze na vlastní nebezpečí, nebo v doprovodu rodičů.

Úvod
Nejprve bych rád uvedl, že tento report se bude týkat převážně mého pohledu na Octogintu z hlediska závodního. Bude to tedy o tom, jak jsem vnímal naše soupeření s ostatními týmy v čele startovního pole.

Některé informace o stavu závodu zde obsažené jsou jen z doslechu, takže je dost možné, že se liší od skutečnosti (v tom případě mne prosím kontaktujte a já to opravím, díky).

Jo, a místy to nebude vtipné. Místy to bylo totiž smrtelně vážné.
Omlouvám se také některým týmům o kterých zde bude řeč jen výjimečně. Pamatuji si teď  spíše to co se dělo před námi, než jaká byla situace těsně za našimi zády.

Předzávodní příprava
Po úspěšném vítězném tažení na Octogintě 2005 jsme se rozhodli určitě zúčastnit i dalšího ročníku. Ve stejné sestavě to však nešlo, protože Kuba odjel studovat do Anglie. Naštěstí jsme ale mohli doplnit tým o Radka.

Zkušenosti z předchozího ročníku velely začít víc trénovat. Kromě jiných menších akcí se v ideálním termínu 3 týdny před Octogintou (tzn. s dostatečným množstvím času na rekonvalescenci) konala akce 5 Beskydských vrcholů (cca 100 km pěšky v limitu 35 hodin). O týden později následovala šifrovačka na provětrání mozku Tmou a pak sportovně laděné Hvozdy. Přistoupil jsem k tomu tedy svědomitě a akce více či méně úspěšně absolvoval. Když už nic jiného, tak jsem se cítil na Octogintu připravený alespoň psychicky.

Starosti nám ale dělaly varovné e-maily organizátorů a zvěsti o nestabilních stěnách případného přístřeší. Proto jsme se rozhodli letos vzít s sebou 2 spacáky do týmu (místo loňského jednoho). Každopádně jsme ani teď netahali těžké batohy doufaje, že se to opět vyplatí.

Delší dobu jsme také řešili to, jak na tom budou ostatní týmy. Respekt budil především Tajfun, který se v podstatě v kompletním složení účastnil všech možných i nemožných závodů sezóny (od Adventure racu, přes Highlandera až po 5BV). Ptr je považoval za favority letošní sezóny, já zas doufal, že tam kde to oni naženou díky fyzickému tréningu, my to zvládneme týmovou souhrou a všestranností.

Dále byl ve hře zkušený a výkonný tým IS Mise a také spousta mladých, perspektivních týmů s hyperinteligentními účastníky. Naštěstí pro nás jsme o žádném takovém dopředu nevěděli a tak jsme se neměli čeho bát.

Příprava na cestu do Práglu a začátek hry
Bezprostřední přípravu na hru jsem trochu přehnal, když jsem do 3 do rána řešil různé hádanky, které jsem našel na netu v marném domnění, že nám to při hře může pomoct. Místo toho jsem ve středu nebyl pomalu schopen vstát a dospat deficit nebylo kdy.
I když jsou 4/5 našeho týmu z Brna či blízkého okolí, scházeli jsme se jak švábi na pivo až v Praze, ale na sraz dorazili všichni v čas.
V hale byla spousta známých i neznámých tváří. Mnoho účastníků působilo jako reklama na outdoorové vybavení. Zkoumavé pohledy šacující soupeře byly stejně časté, jako mírná nervozita a nadšené očekávání toho co přijde.
Při vyhlášení výsadku jsme se snažili (zbytečně) rychle vymyslet taktiku na rozdělení 2 zapůjčených vysílaček Tibas mezi 4 výsadkové skupiny. Na vysílačky jsme nakonec sáhli až v Mukařově.

Po výsadku jsme hnedle slepili mapu, Peťa nás na ní našel a vyrazili jsme vstříc šipce. Většina týmů zůstávala zatím na louce. Po chvilce se za našimi zády ale vynořila IS Mise se kterou jsme si chvilku při cestě pokecali. Pak Peťa zavelel a my zdrhli do lesa a šup dolů z kopce. Po zelené to prý bude trvat zbytečně dlouho. IS Mise pokračovala ostrým tempem dál po značce. Když jsme o chvíli později po poli směřovali na Deštnou, spatřili jsme za sebou v lese na kopci další světýlka nějakého týmu, který se rozhodl si to taky zkrátit.

O pár kilometrů později na silnici mezi Berštejnem a Vrchovany se za námi objevila zase světýlka a nebezpečně rychle se přibližovala. Ptr začal podle intenzity svícení čelovek tipovat, kdo by to tak asi mohl být. Ze zběsilé chůze v níž byla cítit krvežíznivá touha po vítězství jsme o něco později poznali, že jde o Tajfun. Na pár dotazů a trochu přátelského popichování zjevně neměli příliš náladu a my pochopili, že tady končí sranda. Tajfun to bere smrtelně vážně.

Na Šedinu jsme dorazili v těsném závěsu jako druhý tým. Následovalo sbírání částí šifry, kde jsme nezvolili možná úplně ideální pořadí pro jejich posbírání. V každém případě, Tajfun, my (idkfa) a IS Mise jsme k Máchovu jezeru dorazili těsně po sobě (v závěsu ještě Horno Porno a o něco později Zběsilá haluz).

Máchovo jezero
Lanová překážka nebyla ještě v provozu a tak nezbývalo než se pustit do divadelních kousků a doufat, že se na lana dostaneme dříve, než přijde peloton týmů. Bohužel se tak nestalo a my po splnění divadel čekali ve frontě na lana. Nicnedělání ve frontě nás vyprovokovalo pustit se ještě ale raději do řešení Einsteinovy úlohy a frontu si nechat na později. Lana jsme později splnili a plní elánu vyrazili vstříc převozníkovi. V šoku jsme jen ale vyslechli, že řešení Einsteina není správně a že se musíme vrátit. Naštěstí pro nás jsme nebyli jediní a po opravě jsme na Máchovo jezero vyráželi společně s Tajfunem.

Bylo krásné ráno, slunce svítilo a já se snažil, aby mi z toho nezkušeného pádlování neupadly ruce. Možná jsem nakonec odhalil správnou techniku, ale paže už byly vytahané jak u orangutana. Do přístaviště jsme dorazili těsně před Tajfunem, ten ale bryskně vyrazil na kopec Borný. Nechal za sebou jen palivovou čáru. „Pár minut nás nezabije, jen ať se sedřou, takhle to dlouho nevydrží“, říkali jsme si.

Na vrchol kopce jsme se vyplazili s malým zpožděním, ale během následujícího sestupu poslepu se nám podařilo, alespoň na chvíli, Tajfun předehnat. Tady musím zdůraznit, že na nás byli moc hodní a když jsme se k nim přiblížili, tak nás ochotně pustili před sebe a nedrželi se provázku jako klíšťata.

Bučiny
Co jsme však získali na provázku, to jsme vzápětí ztratili v partyzánském cvičišti Bučiny. Pro mne osobně a zřejmě i pro celý tým to byla nejnezábavnější část hry. Úkoly byly celkem OK (viz reporty jiných účastníků), pohyb pouze po dovolených cestách však byl dost deprimující, neboť místa vzdálená od sebe vzdušnou čarou cca 100 metrů se musela obcházet několikakilometrovými zacházkami. No nic, museli jsme to zvládnout. Považovali jsme za důležité zjistit návaznost plnění úkolů na sebe, takže jsme oběhali všechna stanoviště a vyptali se na prerekvizity potřebné pro splnění úkolů. K mému zklamání však nevznikl rafinovaný graf průchodu stanovišti a tak bylo asi celé to obíhání trochu zbytečné. Marná snaha o splnění některých „denních“ úkolů v noci jen podpořila zklamání z této fáze hry.

Těšil jsem se alespoň, jak hravě zvládnu lukostřelbu, ale dřív než jsem měl možnost ukázat své těžkými tréninky nabité zkušenosti v tomto sportu, stanoviště bylo zrušeno. Jak jsem si ale četl report od Tajfunu, asi bysme to stejně nedali.
Pobíhání sem a tam po lese trochu ztížilo orientaci v tom, jak si na tom stojíme v celkovém pořadí. Když nás předběhl tým mladých a progresivních účastníků Horno Porno, bál jsem se, že ztráta na vedení bude opravdu značná. Neustále ale přicházely do Bučin další a další týmy, což mě zas na druhou stranu utvrzovalo v tom, že jsme vlastně docela dobří.

Pro naši morálku bylo trochu pozitivní alespoň to, že jsme všechno stihli včas a do další části hry vyrazili stále jako účastníci nejvyšší ligy, což se bohužel ale nepoštěstilo velkému množství týmů.
Po cestě do partyzánského tábora jsme opět potkali Horno Porno, které si nebylo jisté, kterou odbočkou se vydat dál a jako mrtvoly se povalovali na křižovatce. Do tábora partyzánů jsme tak dorazili skoro společně.

Partyzánský tábor Tavaliny
Tak tady jsme pochopili, proč se orgové v mailu zmiňovali o potenciálně nestabilních stěnách míst na spaní. Byli jsme ve stanovém táboře. Ztráta na první místo byla značná (již více jak dvě hodiny), ale konečně jsme se mohli alespoň na chvíli vyspat. Teda ne všichni. Vytáhli jsme naše 2 Bambusy, které jsme se rozhodli do týmu vzít, spojili je a všichni až na Peťu si šli lehnout. Peťa si šel sice taky lehnout, ale asi za 20 minut vstával, aby mocným kombem a svou úžasnou vytrvalostí dokázal během chvíle splnit 7 úkolů a nakreslit mapku s vysvětlujícími názvy zbývajících stanovišť.

Měl jsem pokračovat. Peťa mi předal svou mapu s tím, že mi nechal úkoly méně náročné na fyzičku. Ještě že tak. Zvětšený čínský hlavolam se mi podařilo vyřešit poměrně rychle, což mne pozitivně navnadilo dále. Od splnění airsoftu mne však dělily asi tak 3 vteřiny a časový limit na šachu uběhl nějak moc rychle. No nevadí, vyzvednul jsem další oblázky na zaplacení pokusů o splnění stanovišť a z batohu jsem vyštrachal ručník, abych se poměřil s obávaným úkolem rozmražování ledu vlastním tělesným teplem. Přistoupil jsem k tomu ale vědecky a pořádně jsem se před tímto stanovištěm rozehřál pobíháním a dřepy a led pak přikládal k rozpáleným svalům, do podpaží, mezi stehna, atp. Místa jsem průběžně střídal a sušil ručníkem, abych nezmrznul. A ejhle, byl z toho rekord. Btýmák byl potěšen, že to konečně někdo nerozmrazuje v dlaních a v puse a já jsem měl konečně dobrý pocit z dobře vykonané práce. A to se vyplatí!

Další pokus na airsoftu nevyšel, šachy už ale naštěstí neodolaly. Hlavně díky tomu, že se mi předtím podařilo předat zadání zbytku týmu, který je během mých pokusů na jiných stanovištích stačil vyřešit. Potřebovali jsme už jen jedno stanoviště ze dvou a Tajfun ještě stále pobíhal v terénu jako my. Bylo to dobré. Díky Peťovi jsme stáhli velkou ztrátu. Radek ještě ale musel splnit elektroniku, nebo airsoft. Po pár neúspěšných pokusech na elektru ale zvládá střílení a tak o překot balíme věci.
Sotva máme sbaleno, dovídáme se, že nás ještě čeká 3hodinová karanténa. Ta nám má skončit kolem 11:15. Ve 12h budou navíc do další fáze hry vypuštěny všechny další týmy, které nezvládnou do poledne Tavaliny.

Lituju ty týmy, které budou mít úkoly splněny někdy v 11 a z Tavalin je orgové pustí až ve 14h, budou tak před nimi všechny obecně pomalejší týmy a prokousat se tímto polem bude docela obtížné. Stejně lituju nás, že se za námi požene spousta týmů, které jsou již ve druhé, nebo dokonce třetí lize a že s nimi možná budeme muset bojovat o příchod na stanoviště v lineární části. Co mě ale zajímá teď jsou 3 hodiny spánku. Před koncem karantény se snažím doplnit si tekutiny do vodního vaku, ale čaj už téměř došel a nikde žádná voda. No nic, snad bude možnost doplnit si něco cestou.

Lineární část – směr Mukařov
Do lineární části vyrážíme téměř součastně s Tajfunem, Zběsilá haluz má náskok 14 minut. IS Mise snad přes 3 hodiny.
První stanoviště je hned za rohem. Na úkolu zjistit posloupnost barev ve velkém grafu krachuje přístup eliminace nedosažitelných stavů a při jiné metodě páchám chybu, která nás stála téměř hodinu. Dohnaly nás tedy později vypuštěné týmy a některé i předehnaly. Tajfun odcházel přibližně hodinu před námi.

Na následující stanoviště se signalizací praporky přicházíme záhy a před námi čekají 3 týmy, 2 z nich jsou o minimálně jednu ligu níže a vzhledem k tomu, že se nikde nepromítají čekací časy, tak jsme trošku namíchnutí. Naštěstí jeden z čekajících týmů nás pouští ve frontě před sebe, mezitím další tým plní úkol.

Jediný tým, který nás před sebe pustit nechce (Kapazabaka) po chvíli dohadování s orgem postupuje na další stanoviště (předtím prý ztratili spoustu času kvůli chybě v grafu). Vyrážíme tedy plnit signalizační úkol. Vybíhám na první skálu a s hrůzou zjišťuji, že orgové nemysleli na těch 4-6 % populace, která trpí částečnou barvoslepostí. Zoufale hledím na žlutou a zelenou vlaječku, které se mi jeví naprosto identické. Místo abych signalizoval, tak letím rychle za b-týmákem, aby mi pomohl s identifikací vlaječek a já mohl vysílat.

Není to poprvé, co mi vrozená vada znepříjemňuje život. Přitom by stačilo organizátory označit vlaječky navíc třeba nějakým symbolem, nebo počátečním písmenem. Určitě mezi účastníky nejsem sám, kdo má takový problém, asi založím ligu za práva barvoslepých, svět je vůči nám bezohledný. A ze všeho nejhorší jsou trpaslíci …

Po pomoci s identifikací zdárně odvysílám transformovanou řadu a za chvíli vyrážíme s týmem dál.

Na lesní golf přicházíme chvíli poté, co předchozí tým z nižší ligy začal a my musíme opět čekat. Šance dohnat špici se snižují s každým takovým čekáním. Přesuny jsou navíc zatím dost krátké, tak v podstatě není šance tým předběhnout v terénu. Ptr volá orgům, jestli s tím nechtějí něco udělat, o pár minut později přichází SMSka nutící pouštět týmy z vyšší ligy před sebe. Super, alespoň něco. Ale pomůže to jen při čekání ve frontě, nevadí. Vrháme se na lesní golf. Mlátíme do toho ostošest a pozitivní výsledek se záhy dostavuje. Byla to docela sranda. Teď ještě musíme za každou cenu předehnat ten tým před námi (Kapazabaka), který nás průběžně nutí čekat.

Krosíme to téměř přímo po azimutu, šplháme na kopec a co nevidíme. Těsně před námi dorazila Kapazabaka. Naštěstí se skládání molekuly ze špejlí dá řešit paralelně. My, majíce batohy, vytahujeme bundy a teplejší oblečení, protože tu docela fouká. Kapazabaka po chvíli na vrcholku začíná mrznout, batohy nechali někde dole.

Přibližně po hodině máme molekulu a odcházíme na další vrcholek, kde se musí špejlová konstrukce vytáhnout na vysílač. Jsme tu jako čtvrtí, což je super, protože jsme celkem dohnali předchozí ztrátu. Na Tajfun, který tu byl jako třetí, nám chybí asi 50 minut. Jak se později ukázalo, od této chvíle probíhá boj o první místa jen mezi IS Misí, Zběsilou haluzí, Tajfunem a námi (idkfa).

Od vysílače to k nejisté pozici následujícího stanoviště bereme téměř po azimutu. Místy terén není příliš průchodný, ale nakonec zdoláváme nástrahy přírody a ve tmě spěcháme z kopce. Zuzce pomalu přestává svítit čelovka a náhradní baterky nikdo z nás nemá.
K Robertu Antoniovi dorážíme cca 35 minut po Tajfunu. Skvělé. Ztrátu jsme zmenšili. Ptáme se na vodu, už nám téměř došla a zatím se nenaskytla možnost si ji někde doplnit. Můžeme si sice trochu cucnout z Robertových zásob, ale vyhlídky prý vypadají bledě. Jdeme tedy rychle splnit úkol. S pneumatikou vyrážíme do prostoru a zanedlouho již známe řešení. Honem tedy dál.

Po cestě potkáváme Kapazabaku, před kterou máme dostatečný náskok, kdyby se nás náhodou pokoušela dohnat a blokovat. Cpu se nějakou müsli tyčinkou a přemýšlím nad tím, jak je super, že mě ještě nezačaly bolet nohy. Loni touto dobou už jsem měl slušné puchýře. Inu, nové, lepší, krémovější boty dělají zázraky.

Následující úkol spočíval ve stavění stožáru a pověšení vlajky v minovém poli s pomocí jednoho lana, provázku a tyče na šplhání. Po krátkém teoretickém řešení problému, kterého jsem se intelektuálně neúčastnil, začíná stavba. Když je stožár vztyčen, zjišťujeme, že se překroutil provázek a že nejde vlajku vytáhnout bezpečně nahoru, po spuštění a opětovném vztyčení už je ale všechno v pořádku a vyrážíme dále. Na otázku, zda náhodou v přilehlém b-týmáckém autě není nějaká zásoba vody pro účastníky dostáváme otrávenou negativní odpověď. Pravda, asi jsme si měli vzít kromě jídla i vodu na celou akci.

Spěcháme dál. Naneštěstí ale tentokráte netrefujeme ideální cestu a absence normální mapy se při orientaci projevuje. Křižujeme za tmy louku sem a tam, obcházíme okraj Kuřivod (v dohledu ale žádný potenciální zdroj vody) a nakonec nacházíme oheň, ke kterému po nějakém divném křiku zrovna přichází Tajfun. Je to dobré, máme je na dosah.

Vyrážíme plnit úkol. Překreslování obrazce na asfalt je docela zajímavý nápad. Jen se obáváme splnění 10% limitu na přesnost. Naštěstí si uvědomuji, že Ptr (který je na druhé straně valu) i já máme stejné boty. Míry tedy udáváme ve stopách a všechno pěkně měříme. Problémem je trochu vyříznutá kružnice. Je to totiž trochu (o třetinu stopy) elipsa (což b-týmák následně nechtěl uznat :-). V domnění že jde o chyták se snažíme lehkou eliptičnost obkreslit. Nakonec se ale dílo podařilo a po chvilce vyrážíme na Jezovskou horu.

Kros přes louku byl docela unavující, naštěstí nás o naší správné poloze přesvědčila skládka. Na stanovišti se opět míjíme s Tajfunem. B-týmačka se nám snaží od stanu ukázat čelovkou dovolený prostor k pohybu. Její matné světýlko ale nevidíme, tak si Ptr s Peťou zapínají svoje home-made čelovky a v lese je rázem den. Skoro jsem měl pocit, že začíná hořet listí. Ozářené a ohromené b-týmačky po chvíli dovysvětlují pravidla, Ptr skáče do příkopy a ostatní řešíme koordinaci a pohyb s lanem a vytvořeným háčkem. Kýbl s radioaktivním odpadem naštěstí za chvíli máme a spěcháme dál.

Následující přesun je pěkně nudný a co hůř, dlouhý. Na jeho konci nás ale čeká již tradiční setkání s Tajfunem na odchodu (nevypadali příliš nadšeně, že nás vidí zase za svými zády) a zdolání úkolů v pěkné lokalitě plné skal a strží. S Ptrem a Radkem slaňujeme ze skály. Za tmy jsem to ještě nedělal, takže novinka. Zuzku v mžiku přitahujeme po lanovce a Peťu rozhoupáváme sice silně, ale ne a ne se jeho hlavou trefit do stromu. Nálada v týmu je dobrá, každý to zvládl s přehledem a grácií.
Jen pozice základny, kam se máme nyní přesunout, není úplně nejblíže, což nás trošku mrzí. Peťa jako orienták překresluje mapu, volíme cestu s jedním delším přechodem pomocí azimutu a vyrážíme.

Míjíme auto, ze kterého se vyklube org se spásnou zásobou vody. Příděl byl sice malý, ale aspoň něco. Trošku jsme si sosli u Honzy na skalách, ale celkové množství vody při takové zátěži máme za posledních 15 hodin naprosto minimální. Snad nebudeme mít problémy s ledvinami.

Po cestě dáváme snad poprvé za hru kratší pauzu mimo stanoviště, odpočíváme, měníme ponožky, cpeme se čímkoli co ještě zbylo. Pokračuje pochod po silnici skrz vesnice až k rybníku u Dolní Rokyté, kde bychom to měli střihnout po azimutu. Nenacházíme ale správnou odbočku, pokračujeme dál a stále nic. V překreslené mapě nebyla jména obcí a tak míjíme křižovatku na Horní Bukovinu. Nakonec nám nezbývá, než dojít až do Klášteru-Hradiště, odkud již vedou ukazatele na Mukařov.

Bolí mne strašně nohy, především pravá holeň. Šlachy už nezvládají tak dlouhý pochod  v pohorkách. Zkouším se přezout do záložních vietnamek, holeň je na tom o něco lépe, ale bolí zase chodidla. Cesta se vleče a všichni toho začínáme mít docela dost. Únava je poměrně velká. Představa, že bychom třeba teprve teď stavěli stožár s vlajkou, mi dodává občas trochu nových sil. Jsme vlastně strašně dobří! Jo, jdem na to!

O chvíli později usínám za chůze, probouzí mne opět bolest holení. Konečně vesnice, jenže tohle není Mukařov, ale nějaká zpropadená Borovice. Jdu trochu rychleji, než ostatní, abych mohl kopec před sebou vyjít vlastním tempem. Nebylo to poprvé a trochu mne to po konci Octoginty i mrzelo, že jsem nešel se skupinou. Samotného by mě asi štvalo, kdyby někdo byl furt 50 metrů před ostatními. Teď jsem ale nemyslel na nic jiného, než sobecky na to, že si lehnu a aspoň hodinu budu odpočívat. Pokud se tedy k té základně doplazím.

Zacházka přes Klášter-Hradiště nad Jizerou mne z celé Octoginty stála nejvíce sil. Nejen fyzických, ale hlavně psychických. Dost mne to sebralo. Měl jsem pocit, že se snad každou chvíli rozbrečím. Unaven, dehydratován, zklamán.

Mukařov
Aleluja, základna. A jaká komfortní. Jsem zničený, vyhledávám místo ke spaní a připravuji sdílený spacák a karimatku. Hlavně se ale konečně dostávám k vodě. Jsem vyprahlý jako troud. Pak ještě skáču do sprchy. Hmm, teplá voda (tato základna byla o třídu lepší, než ta finální ;-). Mezitím již tým rozplánoval plnění jednotlivých úloh. Oznamuji jen, že až budu na řadě, ať mě vzbudí. Sladký spánek.

Když mě budí, zjišťuji, že máme splněn Akvadukt a Věž, s Pomníkem Zuzka nemůže hnout, snaží se to po oznámení neúspěchu luštit na základně. Já vyrážím na hádanku. Když Pomník byl šifra, která dává zabrat i ostatním týmům, co teprve bude Hádanka? Radek mi předává obkreslenou mapku a vysvětluje cestu na stanoviště. Bez toho bych se na první pokus netrefil. Bezchybně dorážím v poklusu na stanoviště.

Ačkoliv jsem matematiky na fakultě absolvoval nemalé množství, algebra, teorie grafů ani kombinatorika mi nyní nepomohla. Nechápal jsem, jak je možné, že jsem takovou hovadinou strávil tolik času a ztratil navíc čas oproti rychlému řešení Haluze i Tajfunu (jejichž zástupci přišli na stanoviště později a odcházeli dříve). Ale teď už to vím – nemám talent! Naštěstí se ale přesto zadařilo, běžím zpět.

Snažím se zatelefonovat týmu, ať se připraví další člověk na výpad do terénu. Naneštěstí nikde po cestě nebyl signál dost silný na to, abych mohl někoho prozvonit. Těsně po mém návratu ale vyráží Peťa na Lišku. Mezitím se snažím pomoct Zuzce s řešením Pomníku. Vypadá to jasně, převodní tabulka a posun o tři znaky. Kde ale najít vstupní data (slovo). Hmm, třeba je to v něčem jiném. Snažíme se najít skrytý smysl v tabulce, ale marně. Na druhé straně zadání byl prý nějaký text, ten ale Zuzka neopsala. Třeba je to v něm. Ostatním týmům to prý dělá také velké problémy. Po několika desítkách minut se rozhodujeme, že já vyrazím po návratu Peti na Pomník a zkusím najít vstupní slovo v tom textu. Peťa je zpátky za chvilku, samozřejmě si to celé zaběhnul. Blázen. Chtěl bych mít jeho fyzičku, ale jsem na to příliš líný ;-).

Beru si vysílačku s dlouhým dosahem a vyrážím na Pomník. Pokud to dáme, máme splněno a můžeme vyrazit do další fáze hry. IS Mise, Zběsilá haluz i Tajfun ztratili hodně času na různých chybných přesunech a s Pomníkem zřejmě mají problém všichni. Je slušná šance, že se dostaneme zase do hry o stupně vítězů. Po příchodu do Mukařova by to bylo za bramborovou medaili.

Zuzka mi popsala cestu ke stanovišti skvěle, nebloudím nikde, snažím se běžet, ale moc mi to nejde. Po cestě míjím v protisměru zástupce Tajfunu, vrací se neúspěšně ze stanoviště. Ne že bych byl škodolibý, ale vidím to rád. Zrychluji. Vysílačka mi málem několikrát vypíchla oko anténou. Semtam volám na základnu abych otestoval, zda mám ještě signál. Mám, vysílačka funguje skvěle. Na Pomníku jsou dva lidi z týmů, které neznám. Vypadá to na jedno z jejich prvních stanovišť. Těsně po mně přichází ještě jeden člověk a tak se bijeme o jeden papír ve čtyřech. To tu těch papírů nemohlo být více? No nevadí, ukořistil jsem papír a čtu povědomý text o virech. Spousta zkratek, převádím, posouvám, nic. Zklamání. Volám vysílačkou zbytku týmu a tlumočím jim, že nic rozumného v tom nevidím. Akce „Veni, Vidi, Vici“ se tedy nekoná.

Vracím se k Pomníku a pohodlně se o něj opírám. Beru do ruky opět text a zase nic. Někde to vstupní slovo ale být musí. Chci opět volat týmu a odcházím pryč od dalších luštitelů, zapomínám ale desky s papíry. Když se pro ně vracím, vidím, že na pomníku je nápis. Jak geniální! Ještě před chvílí ho kryla moje záda. Kontroluji, zda není ještě někde něco. Zběžně mrknu na převodní tabulku a dává to smysl. Snažím se před ostatními na stanovišti maskovat nadšení, odbíhám pryč a odvysílám zprávu. Utíkám zpět. Po cestě potkávám kohosi z Tajfunu, nebo Haluze (nejsem si jistý příslušností), kdo jde opět do terénu.

Snažím se běžet, abychom mohli jako tým obdržet od Luďka mapu a informace do další fáze hry a vyrazit. Zjišťujeme, že ztráta na IS Misi sice není úplně malá, ale že Tajfun ani Haluz ještě Mukařov nedokončili. Skvěle, jsme tedy průběžně druzí. To co jsme ztratili před Mukařovem jsme dohnali a dokonce ještě zmenšili ztrátu na první místo. Mám ale hlad jako vlk.
Náš tým vyráží do hospody, která má být údajně blízko a mají tam připravený guláš.
Napereme si bříško a vyrážíme vstříc předposlední fázi hry.

Lineární část
Po dobrém guláši (po dlouhé době něco teplého a hutného) se pouštíme do pochodu. Tajfun nás kvůli obědové pauze sice předstihl, ale jen o pár minut. My jsme ale po jídle v dobrém rozpoložení a rozhodovat se mezi námi bude určitě něčím jiným, než několikaminutovým náskokem.

První úkol, stanoviště se šiframi objevujeme těsně předtím, než se Tajfun balí k odchodu. Oběháváme místa se šiframi. Po pár posbíraných kouscích si uvědomuji, že jsem měl sbírat šifry se jménem našeho týmu. Všiml jsem si toho až poté, co jsem viděl složku, která neměla nadpis „Pětka“, „Čtyřka“ atp., což mělo být zřejmě jméno týmu, a ne číslo šifry. Ptáme se přítomného B-týmáka a ten nám oznamuje, že musíme všechno nastrkat zase zpátky. Najít tu správnou složku trvalo docela dlouho. Takové chyby bychom neměli dělat.

Šifry louskáme celkem rychle a pokračujeme k dálničnímu mostu k prvnímu ze stanovišť, kde se láme chleba. Na tomto a dalších pěti místech je vždy nutno splnit nějaký úkol. V závislosti na rychlosti pak tým dostane určitý „sbírací kredit“ potřebný v další fázi hry, která má trvat do konce hrací doby.

První na řadě je programování slepých „částeček“, které jsou představovány spoluhráči. K navigaci používáme model 4-spojité oblasti. Budeme se tedy pohybovat čelem stále jedním směrem. „Nula“ a „jedna“ znamenají kroky dopředu a zpět. „Nu-la“ a „jed-na“ pak úkroky do stran. První úkol plníme elegantně a dostáváme tak 3-kreditovou poukázku. Tajfun zde byl pomalejší a splnil jen za 2. Během plnění úkolu nás dohnala Zběsilá haluz.

Při divokém přesunu (zpočátku houštím podél řeky, daleko od trati) k rybníku, kde na nás má čekat další úkol, ženeme docela rychle a dohadujeme se, jak moc se kredity projeví v další fázi hry, zvlášť když má trvat do konce 88hodinového limitu. Jedna z teorií, že ve výsledku budeme muset běhat jako trotli furt na ta samá místa bez plnění vložených úkolů a sbírat lístečky v počtu daném kreditovou poukázkou, se ukázala v podstatě jako přesně to, co orgové chtěli udělat. Tuto teorii jsme zavrhli, protože by to pro týmy, které do cíle dorazí třeba 10 hodin před koncem hry znamenalo pěkné vymývání mozků. Každopádně čím častěji se budou muset navštívit závěrečná stanoviště, tím důležitější je mít co největší kredity. Plnit tedy musíme na maximum, nebo alespoň lépe, než týmy před námi.

Přicházíme k rybníku zrovna ve chvíli, kdy Tajfun stanoviště opouští (obvyklá to situace na letošní Octogintě. Pokud Tajfun chodí tak rychle jak si o sobě myslí, tak musí být asi strašně pomalí na úkolech, anebo nepochodují tak rychle jak si o sobě myslí ;-). Ok, teď jsme ale u rybníka. Po vysvětlení pravidel se do vod vrhá Peťa a žabím stylem na pneumatice plave vstříc splnění úkolu. Škoda jen, že je nutno heslo přečíst a Peťa bez brýlí skoro nic nevidí. Musel tedy připlavat hodně blízko. Čas byl ale velice slušný (ani jsem se nestihl nasvačit), 3 kredity jsou tedy opět naše. Čekáme, kdy se nám za zády objeví Haluz, ale potkáváme je až výrazně později, než bychom čekali.

Při přesunu na Kozlov, kde se po lese klíčky odemykaly zámky na stromech, potkáváme Marwina z Tajfunu, jak smutně sedí na lavičce s bolavou nohou. Tajfun tedy postupuje dále jen ve čtyřech. Po chvilce se s Marwinem loučíme a stoupáme do kopce. Přitom diskutujeme o tom, zda to Marwin vzdal proto, aby si Tajfun uchoval šanci na vítězství, nebo zda to bylo opravdu tak vážné, že nemohl pokračovat. Asi to byla ta druhá možnost, přitom si ale opakujeme, stejně jako loni, že se pokusíme dokončit všichni, i kdyby nás pomalý postup měl stát nějaké to umístění.

Na druhou stranu nepochybuji o tom, že kdyby mi upadla noha a rychlost týmu by se tak blížila nule, tak budu muset spolknout jedovatou kapsli, nebo kapesním nožíkem spáchat sepuku. Naštěstí na obzoru nic takového není. Radka začínají sice trochu bolet kolena, půjčuji mu ale jednu trekovou hůlku a vypadá to, že to trochu pomáhá. Opora navíc se hodí.

Ale zpět ke klíčkům. Opět jedna z věcí, kde si člověk s poruchou barvocitu škrtne jen těžko, protože klíčky měly identifikační šňůrky s asi 20 různými barvami. S pamatováním barev jsem byl tedy out. Zvolili jsme proto taktiku jinou. Během minutového limitu na zapamatování barev jsem běhal po lese a zapamatovávával si čísla na stromech, zatímco zbytek týmu drtil barvy. Pak vždycky někdo zařval požadované číslo a díky minutovému náskoku a čisté hlavě bez nějakých barev jsem měl celkem přehled, kde dané číslo hledat. Stihli jsme to tedy opět za plný počet bodů.

Při odchodu ze stanoviště ze zpoza skal vynořila Zběsilá haluz. „Tak jsou nám v patách, ale my je zničíme, tohle tempo už určitě moc dlouho nesnesou“, říkáme si. Ale mýlili jsme se.

Pro počátek přesunu Peťa jako orienťák navrhuje zkratku. Krosíme to tedy lesem, což se možná neukázalo jako úplně nejrychlejší, zanedlouho jsme ale na požadované cestě. Pochod to byl dlouhý a tady jsme se podruhé za závod zastavili, abychom na chvíli spočnuli, narvali do sebe nějaké ty vitamíny a kofeinové tablety a udrželi si morálku.

Dalším stanovištěm bylo směrování laserového paprsku pomocí zrcátek po skalách. Nechtělo se mi lozit nahoře, tak jsem se sobecky pasoval do role laserového střelce. Zapřel jsem ukazovátko o koleno a zadržel dech, což nám, až na pár složitějších míst, kdy jsem se už prostě musel zase nadechnout, umožnilo splnit úkol relativně hladce. Ve vzduchu už sice byly občas cítit nervy, ale jak mám vidět tu tečku na zrcadle, když se bezezbytku odráží někam pryč?

Všech 10 kroužků protínáme v limitu ještě s mírnou rezervou (tedy opět za 3 kredity, my jsme ale dobří!). Tajfun zde prý opět neuspěl za plný kredit, takže na ně máme už slušný náskok na poukázkách, pokud něco ke konci nezkazíme. Putujeme tedy dále. Směrem na kótu 388.

Na kopci vidíme nějaká světýlka. Ptr odhaduje podle intenzity světla, čí čelovky by to mohly být. Tafun, nebo IS Mise? K našemu překvapení to je IS Mise, o které jsme byli přesvědčeni, že má podstatně větší náskok, než jsme si mysleli. Možná plnění úkolu na vrcholu kopce nebude taková trivialita. Po chvilce vzájemného popichování se s IS Misí loučíme a přemýšlíme, co se stalo s Tajfunem (později se dovídáme, že špatně zaměřili stanoviště a tím pádem značně zakufrovali).

V údolí se začíná zvedat mlha, na vrcholu kopce u vysílače ale naštěstí téměř žádná není, takže nacházíme stanoviště s puzzlem vyrobeným z kartonu. Poslepu to skládat dohromady bylo docela maso. Asi jsem si vyfasoval lehčí část, každopádně během 10 minut byla větší část puzzle složena, ale chybělo správně umístit asi 3 dílky. Povedlo se, ale bohužel až po uběhnutí 15 minutového limitu na 3kreditovou poukázku. No, alespoň že za dva. Podle informací od orgů se nám ale dařilo lépe, než IS Misi. To byla dobrá zpráva, máme sice časovou ztrátu, ale zase jsme si zvýšili kreditový náskok. Snad to k něčemu bude.

Je zima a mlha se zahušťuje. Vůbec netuším, kam jdeme. Mapu jsem nějak přestal sledovat. Naštěstí Peťa s Ptrem navigují úspěšně k dalšímu, poslednímu, stanovišti této části.

Vidíme před sebou velký prak s projektily v podobě plechovek od piva. Ty jsou naplněny asi pískem a v lese o 15 metrů výše vidíme barel, do kterého je potřeba se trefit. Na barelu je malá blikačka, jinak ale tma jak v pytli. Zuzka jde už pěkně dlouho bez světla a Peťovi téměř došly baterky v jeho silné čelovce. Ptr se rozhodl, že pro rychlé sbírání projektilů bude potřeba co nejlepší osvětlení a tak se pustil do instalace své čelovky na strom nedaleko barelu. Při připevňování na strom se mu ale utrhl kontakt a čelovka zhasla. Špatné. Přišli jsme o naše luxusní světla a zůstala jen klasická komerční.

Vzhůru tedy na úkol. Musíme 10x trefit barel a dle času dostaneme kredit. Na to jsem se netěšil. Loni jsem podobný prak zkazil. Snad se to nebude letos opakovat. Po pár střelách Radek na zem zakresluje značku, kam je třeba gumu praku natáhnout a pasuje se tak do role hlavního zaměřovače. Nejprve se nám nedařilo barel trefovat a hlavně sbírání projektilů zabralo hodně času. Pak se ale postavila za prak Zuzka a trefila se asi 4x po sobě. Skvělé. V dalším kole přibylo několik zásahů navíc, ale 15minutový limit se nebezpečně přiblížil a nám chyběly ještě tři zásahy. Uspěchanost se nevyplatila a tak jsme se ocitli v 2kreditovém časovém pásu. Během jednoho otočení se podařilo splnit počet zásahů a tak jsme vyfasovali 2kovou poukázku. IS Misi to prý taky nešlo příliš dobře, takže šance na výhru stále existuje, pokud tedy závěrečná část bude pakárna v nekonečném obíhání stanovišť.

Valíme tedy do Srbska. Tajfun je někde za námi, stejně jako Haluz. Na úkolech jsme si vedli extrémně dobře, takže je nepravděpodobné, že by nás ještě někdo předehnal. Co ale s IS Misí? Těšil jsem se na závěrečný souboj.

Srbsko
Nerad bych urazil usedlíky, ale na to, jaká je obec Srbsko díra, mají až moc pěknou tělocvičnu.
Jsem dost utahaný a tak doufám, že bude nařízena nějaká povinná pauza. Opět začínají bolet šlachy na nártech z těžkých bot a tak bych si rád pohorky na nějakou dobu zul. V tělocvičně se dovídáme, že máme něco přes 1,5h ztrátu na IS Misi a že to je čirou náhodou taky doba naší povinné pauzy.

Pravidla se změnila (snad prý někdo tlačil na orgy, nebo co) a tak je potřeba donést 5 léků. Kdo donese 5 léků (z nichž každý má 6 ingrediencí a každá ingredience potřebuje 3 dávky čehosi, na což nám jsou právě posbírané kredity) vítězí. Na jednu stranu jsem si oddechnul, že nebudeme muset běhat jako paka po okolí asi 10 hodin, na druhou stranu se divím, proč se změnila pravidla na kterých jsme se snažili postavit taktiku závěrečné fáze. A když už došlo ke zkrácení, proč není počet léků, které je nutné donést, sudý, aby měla 2kreditová poukázka u posledních 2 léků cenu skutečně 2kreditů a ne jen 1,66. No, na to se asi nemyslelo. Nevadí. Každopádně čas na povinnou pauzu mám v plánu strávit spaním. Uleháme pod kolektivní spacáky. IS Mise mezitím začala pendlovat mezi satelitními stanovišti.

Když mě Ptr budí, mám dojem, že jsem sotva zavřel oči a že ten kdo na mě mluví se mi jenom zdá a že říká věci, které nechci slyšet. No nic, tak do toho a půl je hotovo. V tuto chvíli jsem nějak postrádal hlubší motivaci. Ptr se tvářil, jako že IS Misi asi nedoženeme a Tajfun že zas se svou časovou ztrátou a hlavně mizernými kredity nemá šanci dohnat nás. Kredity Haluze jsme neznali, ale ta ještě ani nedorazila do Srbska.

Vybral jsem si stanoviště vzdálenější, ale po rovince, a započal vymývárnu mozku. Nejprve jsem šel, ale když jsem viděl, jak ostatní členové našeho týmu i IS Mise létají jako včeličky do úlu, snažil jsem se taky běžet, aspoň z kopce, když to šlo. Navíc to začalo vypadat, že IS Mise to nebude mít rozhodně jednoznačné, dokonce se bude muset docela snažit, abychom je nedohnali.
Troška motivace do žil, i když asi až téměř v polovině závěrečné fáze. Předtím jsem si říkal, proč se tak dřeme, když my i IS Mise máme své jisté. Najednou ale bylo jasné, že to bude na krev. Nejen mezi námi a IS Misí, ale i mezi Tajfunem a Zběsilou haluzí.

Každou z 5 rotací (měl jsem 3kreditovou poukázku, proto bylo nutno moje stanoviště zvládnout na 5 otočení) jsem vylepšoval trasu (při 3. průchodu už jsem optimalizoval na 60 % prvního času). Ke konci třetího průchodu jsem ale dostal velikou křeč do holeně. Možná to nebyla křeč, ale prostě to natolik bolelo, že i přes sebezapření, řev a snahu ignorovat bolest prostě dál pokračovat během ani zrychlenou chůzí nešlo. Ve chvílích, kdy mě ale poklusem míjel Martin (Jelen) z Tajfunu, jsem se snažil maskovat, že je všechno v nejlepším pořádku.

Když jsem se blížil k hale s posledními lístečky, zrovna vycházel zbytek našeho týmu s tím, že potřebují ještě skočit na jedno stanoviště, ale že už nemusím hnát, IS Mise právě dokončila. Hm, škoda. Ve chvíli, kdy jsme potřebovali na zbývající jednu obrátku kolem 15 minut, to IS Mise dotáhla do vítězného konce. S bolestmi jsem odmítl připojit se k poklidnému vystoupání pro poslední lístečky (což mě teď mrzí) a místo toho jsem si konečně lehnul na karimatku s pocitem, že už dál nikam nemusím.

V tu chvíli jsem byl rád, že jsme skončili druzí, i když nechybělo mnoho na vítězství. Možná ta trocha motivace na počátku poslední fáze. Ale o tom to je. Překonat svou únavu, případně bolest a snažit se i když nevíte zda to k něčemu bude, protože se může stát, že zrovna těch pár minut z 88hodin bude rozhodovat.

Dohra
Se slzou v oku jsem uvítal zbytek týmu, který donesl poslední lístečky. Zvládli jsme to. Obhajoba prvenství se nepovedla, ale nevyhořeli jsme a snad jsme nezklamali sebe, ani naše okolí. Rozhodně to byl úspěch.

Po menším odpočinku, sprše v téměř studené vodě a převlečení do špinavých hader (fujtajbl) jsem se potácel po hale a rozmlouval převážně s Marwinem, který zde dělal psychickou podporu svému stále bojujícímu týmu. Tajfun sice dorazil s nemalým časovým náskokem před Haluzí, ale měl horší kredity.

Rozebírali jsme hru a já pochopil, že Tajfun byl všestrannější, než jsme si původně mysleli. Bitvu o 3. místo Tajfun nakonec prohrál, což mě mrzelo, protože mi byli daleko bližší, než Zběsilá haluz. Do cíle se mezitím dopotácely s výrazným zpožděním některé další týmy a pak týmy z nižších lig. Poté ještě přijelo dlouho slibované jídlo. Bohužel jsem měl ale tak smrsklý žaludek, že jsem plně naložený ešus prostě nespořádal.

Závěrečné vyhlašování jsem prožíval se zimnicí z únavy, ale s dobrým pocitem a vědomím, že mi ta akce za to stála.

Slovo závěrem
Závěrem bych rád řekl, že většina časových ztrát, které jsme utrpěli oproti ideálnímu postupu, byla způsobena našimi chybnými rozhodnutími, nebo slabším řešením úloh. Něco jako smůla se na závodu jako Octoginta vyskytnout určitě může, ale každý zhrzený účastník by si měl sáhnout do svědomí, jestli z vlastního selhání neobviňuje prvky, které s tím vlastně nesouvisí.
Jo, a pak jsou tu občasné nedostatky v organizaci, které více či méně postihly všechny účastníky. Celková suma těchto problémů je asi tím vyšší, čím více je tým na špici. To nejhorší si ale vyžere ten první (zkušenosti z loňska) a ten musí být tak dobrý, aby mu to nestálo v cestě, což se potvrdilo letos stejně jako loni ;-).

 

Pokud jste to dočetli až sem jen kvůli tomu, že konečně dojde na ty drogy, sex a násilí, pak byste se měli nad sebou zamyslet.

Pěkný zbytek života a třeba se sejdeme na nějaké další sebezničující akci!

Michal