Popis od Michala

Michalova reportáž

Všechno to začalo v podstatě už před dvěma lety, kdy jsem se rozhodoval, jestli nepojedu na akci 66hodin2003. Vzhledem k pozdně podzimnímu termínu mě ale touha zničit se dlouhým pochodem docela přešla. Zvlášť když několik předchozích víkendů bylo naplněno jinými akcemi venku. Nedělal jsem si iluze, že bych vydržel bez nemoci tak dlouho.

Rok na to jsem se sice závodu 66hodin zůčastnil, ne však jako soutěžící, ale jako beta-tester a poté i jako kameraman. A úplně mi to stačilo, místo chůze jsem se často vozil autem, ale i tak na mě byla 66ka docela náročná. Znovu ve mně ale zahořela touha zkusit podobnou akci na vlastní kůži jako závodník.

66hodin2005 se nekonalo a místo toho se vynořila akce slibující podobný druh akčních úkolů a záběru, který ověří co v člověku je - Octoginta Octo.

Peťa Dvořák mě přihlásil do svého týmu. Asi hlavně proto, abysme se dokopali nějak trénovat a během následujících měsíců udělat něco se svou leností. Čas se začal krátit.

Po letním týdnu v Krkonoších, kdy jsem si chůzí po kamení odvařil koleno, bylo veškeré trénování na 88ku, alespoň na nějaký čas nemožné. O pár týdnů později jsme s Ptrem začali chodit na tréninkové tůry a na horostěnu a tajně doufali, že nám to k něčemu bude. Chvíle optimismu střídaly okamžiky naprostého zoufalství z toho, jak budu moct tak drsnou akci (jak se na webu Octoginta tvářila) vůbec přežít. S blížícím se termínem závodu sílil tedy i strach. Účastnický poplatek už byl ale odeslán a tak nešlo couvnout zpátky. Přece si nenechám uniknout tolik hodin zábavy za pouhých 10Kč/hodinu!

Týden, dva před závodem se s Ptrem dohadujeme, jestli zvolit taktiku jít "na lehko", tedy bez spacáků, pouze s malými batůžky. Jako nápad dobré, ale trochu jsem se děsil, jestli neumrzneme. Na druhou stranu, pokud mají být k dispozici místa k přespání, tak by snad neměl být problém vyspat se v oblečení, ve kterém stejně musíme přežívat venkovní mrazy. Zbytek týmu, až na Zuzku, taky souhlasil, tak je to jasné. Budeme rychlí jako blesk a hlavně budeme doufat, že někde nezmrzneme.

Středa

A jde se na to, sraz kvůli hromadné jízdence na nádraží končí po drobném chaosu málem tím, že nikam nejedeme. Nakonec ale všechno OK a nasedáme vstříc netušenému záhulu. Na nádraží v Kutné Hoře dostáváme instrukce dostavit se do tělocvičny, kde na nás čekala motivační scénka ke hře. Následoval davový běh městem. Příležitostní kolemjdoucí byli docela vyděšení z toho, co se to v noci na ulici děje.

Úvodní část ve městě se mi líbila, osvětlené památky byly okouzlující. Co mě však trápilo, byly docela časté problémy našeho týmu se zapomínáním věcí na nejrůznějších místech. Navíc jsme věnovali možná až příliš času a úsilí budování grafu se vztahy jednotlivých postav, ze kterého nám vyšlo, že jediná postava "bez vstupního" vztahu je štěstí/smůla a tak jsem se ji vydali hledat. Prošmějdili jsme ulice několikrát, ale ta potvůrka se někde schovávala. Škoda, mohli jsme jít za náhradním řešením o dobrou hodinu dříve, kdybychom ji našli a ona nás odmítla. Inu, špatně pochopený úvodní text a trocha smůly hned na začátek.

Zatímco my jsme mířili k mnichovi, jiní už dávno sbírali 3., nebo 4. nálepku. Začínal jsem mít z našeho postupu špatný pocit. Ten ale rozehnala fronta týmů čekajících u felčara od kterých jsme po chvilce vyzjistili, že na tom nejsou lépe než my. Ufff.

Od této chvíle už to šlo jako po másle a nakreslený graf postupu se ukázal téměř bezchybný. Najednou však začaly chodit organizátorské SMSky s posunutím limitu pro opuštění města. Naneštěstí chodily v tak krátkém intervalu, že ve chvíli, kdy jsme se blížili k 10. razítku se limit snížil až a 8. Startovní pole se tedy roztrhalo jen minimálně a nás čekala cesta po žluté značce kolem Kutné Hory.

Stříbrné valounky

Po úvodním nadšením ze hry ve městě však přišlo zklamání z úkolů kolem města. Některé sice byly docela dobré, ale celkově to působilo (alespoň na mne) jako takový "pohádkový les pro dospělé", místo drsného outdoorového závodu. Nepříjemné představy o tom, jak se bude hra dále vyvíjet jsem ale raději zahnal pryč a věnoval se mrznutí ve frontě na úkol se slepeckým plněním vody do kýblu (jak jednoduché by bylo zdublovat toto stanoviště a omezit hromadění týmů!). Když jsme se konečně dostali na řadu, neměli jsme díky sofistikované zvukové signalizaci slepých jednotek ("em-píp - em-píp - em-píp, mi - mi - mi, píp - píp - píp") za pár minut co dělat a celí šťastní a zároveň promrzlí jsme spěchali na další kontrolu. Většina dalších stanovišť se nesla v podobném duchu. Čas ubíhal, my některé úkoly nezvládli a tak původní předsevzetí vracet se do tělocvičny v 9 hodin s 20 valounky se začínalo rýsovat jako nesplnitelné. Nakonec jsme přišli do tělocvičny kolem 9:45, o pět minut později jsme odevzdávali vyluštěnou šifru a začali se pomalu balit na odchod. Ještě trochu pojest, spočnout a razíme dál. IsMise je zatím první, tak snad ji ještě doženeme.

Přesun do Zbraslavic

Na IsMisi ztrácíme asi 2 hodiny, před námi vyrazil ještě jeden tým (XXX) a téměř zároveň s námi další dva (Obludárium a XXX). K Velkému rybníku se dostáváme jako 4. a kousek za námi je jeden z jiných týmů. Kvůli balení věcí nás 4 z jejich skupiny předhánějí, jeden člověk zůstává za námi. Blížíme se k horolezecké disciplíně. Je tam zase fronta. No přece si nenecháme vzít naši dosavadní 4. pozici a tak běžíme, abychom dorazili na místo dříve, ale konkurenční tým běží taky. Stačím si plácnout na znamení dřívějšího příchodu na stanoviště s XXX, ale v zápětí letím vzduchem, jak do mě jeden ze soupeřů v běhu šťouchnul. Při sbírání ze země jsem sice zaregistroval drobnou omluvu, ale zatímco mi část týmu desinfikuje rozseklou dlaň, soupeřící tým bez zábran leze na stěnu jako první. To zamrzí.

Nic se ale neděje, za chvíli překážku zdolává Zuzka a Peťa a vyrážíme dál. Přihnalo se hnusné počasí, déšť se sněhem. Nezávidím týmům, které přijdou k mokré stěne. Prší, ale my nezastavujeme, neodpočíváme a svačíme za pochodu. Dostáváme se tak rázem na druhou pozici a na Sionu ještě stačíme pozdravit IsMisi. Už jim dýcháme na rakve! Nálada i přes hnusné počasí více než dobrá. Zanedlouho už jsme na cestě do Zbraslavic. Přichází první skutečný sníh bez deště a první 50 km milník v závodě. Zuzka má problémy s kolenem, na mě přichází trochu únava. Vypadá to, že nás čekají ještě krušné chvíle. Najít Sokolovnu ve Zbraslavicích se ukázalo jako podstatně těžší úkol, než by člověk čekal. Hlavně ale proto, že jsme dostali dvě úplně odlišné informace od domorodců. No nevadí, do tělocvičny dorážíme s půlhodinovým zpožděním na IsMisi, cca v 18 hodin. Začínají individuální úkoly.

Zbraslavice

Role jsme si rozdělili perfektně, každému to, co mu sedělo. Naplánovali jsme si odchod na 1 ráno, abychom se stihli ještě trochu vyspat. Úkoly se ale ukázaly časově náročnější, než byl původní odhad. Ptr vyrazil na stavitele a já ho pak střídal Myslitelem. Těšil jsem se, až si lehnu a až dám odpočinout svým už mírně unaveným nohám. Lingvista, Sportovec ani Sensibil nečinily našemu týmu výrazné obtíže a tak vyrážíme po 3 hodině ráno na výsadek.

Výsadek

Kvůli chřipce, která se o mě pokoušela, beru prášky, které se nemají jíst na lačno. Nějak jsem na to ale zapomněl a tak na výsadek vyrážím s téměř prázným žaludkem. A to nebylo dobré. Bimbouš nás vláčel všude možně a já měl co dělat, abych nehodil šavli. Naštěstí jsem byl ale vysazen dost brzo a nevolnost zažehnal pěkným nočním pochodem. Začala mě ale tlačit ponožka a já udělal tu fatální chybu, že jsem si ji neopravil hned, ale až na místě srazu s Ptrem. Tím pádem se objevil první puchýř.

Na křižovatce pár kilometrů od Ledče ale potkávám i Kubu s Peťou, kteří si na hodinku lehli do kryté autobusové zastávky. Docela tak ale promrzli. Zanedlouho se vydáváme na závěrečných pár kilometrů na hrad v Ledči, kde nás čeká i Zuzka. Scénka se zvědem na hradě dopadla málem krveprolitím. Kuba dostal záchvat, nebo to velice přesvědčivě hrál a milý zvěd dostal docela nakládačku. Nakonec ale pověděl co povědět měl a možná i něco navíc a my vyrazili na rafty.

Máloco může způsobit mezi kachnami na řece větší pozdvižení, než raft jedoucí v této roční době ve zběsilém rytmu "Róz - dvó, róz - dvó". Nálada byla výborná, scenérie kolem Sázavy naprosto úžasná. Bylo ještě docela brzo ráno a tak na stromech zatím stále zůstával sníh napadný v noci, navíc z lesů kolem skal stoupala pára. No paráda. Do toho jsme vymýšleli co říct v zadaném jazyku (v němž mají být samohlásky nahrazeny písmenem "o" a každé osmé slovo řečeno pozpátku) a moc si to užívali. Akorát ty nohy docela mrzly. Při přenášení raftu po sněhu mezi kopřivami (z něhož nakonec vznikla ona hláška, kterou orgové potom tak rádi opakovali - pěkně totiž vystihovala charakter závodu) jsem měl pocit, že ani nemám prsty na nohách a kráčím po nějakých pahýlech. Brrr.

V místě dojezdu raftu na nás čekal jeden B-týmák, od nějž jsme očekávali plynulou mluvu v o-jazyce, ale jen nás zklamal, když začal lovit v paměti a místo nějaké pěkné fráze z něj vypadlo jen: "Teď vám mám říct, že věci máte ...". No nic, vyrazili jsme na 3km pochod do hostince, v němž se nám sušily boty (ó, díky, to byl skvělý nápad, konečně měly moje pohorky možnost vyschnout) a kde na nás čekala první šifra lineární části závodu.

Lineárka

Čajovou šifru jsme začali řešit až po době nezbytně nutné k rozmrznutí pahýlků. Po chvilce hledání zbytečných složitostí přišel konečně nápad, ale nějak se nám vytratila z řešení diakritika. Most? Jaký most? Jó, mošt! Takže moštový svitek jsme si vzali v cukuletu a po vypití čaje vyrazili dál. Na(ne)štěstí se nám do cesty připletl vesnický obchod, který jsme zcela v duchu středověké tradice vyplenili od veškerého pečiva, aby armádám (týmům) postupujícím za námi nezbylo nic. Majitelku jsme ale neznásilnili ... přece jenom nebyl čas ... a navíc už neměla vlastní zuby.

Po cestě k věži jsme míjeli nějakou ceduli s citátem. I když později nastaly pochybnosti, jestli jsme si ta slova neměli opsat, zvítězilo přesvědčení, že když na ceduli nebylo logo OctogintaOcto, tak se nás netýká. Na věži na nás čekal další úkol, u nehož jsme si museli zavazovat oči (asi abychom využili ty šátky). Zvládli jsme to celkem brzy, ale B-týmák měl zřejmé problémy s pravidly tohoto úkolu. Předepsaná dopomoc nesměla vůbec nic říkat, takže byla úplně nanic. Další týmy už prý ale mohly využívat dopomoc lépe, takže jim nehrozilo natržení koleních vazů.

Dalším stanovištěm byl úkol od hrobníka, který tvrdil, že sbírání mandelinek (nebo to byly bacily moru?) je hygieničtější ústy, než rukama. Oslintali jsme tedy většinu stromů v lese, nasbírali zřejmě rekordní množství (jak se později ukázalo) lístečků a pokračovali zase dál.

Úkol s velkým prakem na PET lahve byl docela zajímavý, akorát že se nám jej nepodařilo splnit. V posledním pokusu nás od úspěchu dělila pouze tyčka kolem níž byla omotána stavební páska. Vyčítal jsem si to ještě dlouho. Ale na nářky nebyl čas, někde jsme zaslechli fámu, že další tým je 45 minut za námi (doteď nevím jestli to byla pravda), takže jsme jeli jako fretky ostrým tempem za poustevníkem. Tedy všichni jeli jako fretky kromě mě. Dostal jsme hrozný "hlaďák". Nohy se nechtěly zvedat ze země a v břiše mi kručelo neskutečným způsobem. Sice jsme vykoupili obchod v obci s čajovou šifrou, nějak už nám ale nezbyl čas to sníst, takže energie jaksi došla. S velkým přemáháním jsem ale bez většího zdržování zbytku atletického týmu k poustevníkovi také dorazil.

Z poustevníka se vyklubala poustevnice, která byla očividně naprosto hluchá. Když jsme jí řekli, aby šla o 3 stromy doprava, posunula se hnedka o 6. Chvíli nám trvalo, než jsme přišli na její mentální poruchu, nakonec ale Ptr odhalil řešení a tak záložní plán v němž figuroval kromě poustevnické hlavy také pořádny klacek nebylo třeba realizovat. Kromě svitku nás poustevnice obdarovala také zprávou, že další stanoviště je v hospodě, zřejmě tedy další noclehárně. Po úspěšném vyřešení úkolu byl ten pravý čas na malou občerstvovací pauzu. Úplně jsem cítil, jak se mi do těla zase vrací energie z tatranek a sušeného ovoce. Paráda, to se to pošlape, takže hurá do tepla!

Po cestě jsme překonali jubilejní 100. kilometr, což se muselo náležitě zdokumentovat. Procházející pán, ani jeho pes naši radost z číslice 100 ve sněhu vůbec nechápali. I když se teplota pohybovala kolem bodu mrazu, naše nálada byla výborná. Stále se nám dařilo držet pozici vítězného týmu, což bylo mnohonásobně lepší, než cokoliv co si většina z nás před závodem vůbec dokázala představit. Jen vydržet až do cíle.

Kaliště

Jméno obce slibovalo, že se konečně strhne nějaká brutální párty. Místo toho nás ale čakala spousta úkolů během 18hodinové karantény. Být tak brzo na tomto místě (cca 17:30) se ale ukázalo úplně nanic. Tři lidé z týmu (Ptr, Kuba a Peťa) plnili noční úkoly, zatímco já a Zuzka jsme obsadili prestižní místa u radiátorů. V půli noci už klukům nezbývaly další úkoly, které by bylo možné zvládnout a tak jsme byly celý tým nuceni přes 3 hodiny nic nedělat a čekat až se otevřou denní stanoviště. To bylo vážně naprd. Navíc někdo na noc vypnul topení, takže jsme si nic neusušili a navíc utrpěla i naše taktika jít nalehko a nebrat si spacáky. Slibované vytápěné místnosti v noci moc vytápěné nebyly. Ranní depresi prohloubilo ještě zjištění, že tým Tajfun, který dorazil asi 3 hodiny po nás má v tuto chvíli splněný stejný počet kontrol (všechny noční). V náš prospěch ale hrál dlouhý odpočinek. Zatímco šel tedy smrtonosný Tajfun hajat (nebo alespoň jeho úderná část), my vyrazili plnit denní úkoly.

Nebudu se nyní rozepisovat o všem, ale jsem moc rád, že jsem si konečně mohl vyzkoušet Tarzanův skok, nebo Týmovku. Lesní golf a Žebřík byly také docela zajímavé úkoly. Proti trudnomyslnosti jsme si zpívaly Tři čuníky, nebo různé pochody, což mělo za následek i mírné psychologické deptání jiných týmů, které se sotva vlekly, zatímco my si s písní na rtech vykračovali (resp. dobře jsme maskovali kumulování únavy a nejrůznějších bolístek). Dobrou náladu nám ale kazily úvahy na téma "k čemu nám ty svitky vlastně budou" a "není zbytečné jich mít maximum co jde"? Nevím, proč orgové nějak výrazněji nedali najevo, o co v které fázi hry vlastně jde. Na základě spekulací Ptr ale velitelsky rozhodl, že Kaliště neopustíme, dokud neoběháme všechny kontroly, takže jsme překročili karanténu a chodili asi ještě 2-3 hodiny po úkolech. Na závěrečný rogaining jsme sice vyráželi jako první, ale jen s minimálním náskokem před zběsilým Tajfunem, ctižádostivou IsMisí a obludným Obludáriem.

Scorelauf

Do terénu jsme vyráželi s 16 svitky (už nevím proč, ale těsně před rozbalením svitků jsem byl přesvědčen, že jich máme jenom 13 a tudíž jsem i propadal mírné skepsi vzhledem k tomu, kolik svitků mají ostatní týmy). Peťa Matula sebejistě nadhodil, že oběhá všechny severní kontroly sám (v čemž mu nikdo nebránil), takže jsme se rozdělili na dvě části. Ptr prohlásil, že nás čeká slabých 25 kilometrů, takže jsme se viděli v cíli hodně brzo. Z 25 km se ale nakonec vyklubalo asi 45. První polovinu této tratě jsem se cítil celkem v pohodě, až mě to samotného zaráželo. Po občerstvení zabijačkovou polévkou v hospodě s totálně opilým hostinským nedaleko Malého mlýnku na mě ale přišla první opravu vážná krize. K mírným bolestem achillovky, kolene a puchýře na noze se přidala holenní kost. Každým krokem rostl dojem, že co nejdřív praskne. Navíc se díky promáčeným pohorkám vrátila chřipka a pocit pěkné zimnice. Unavení byli i ostatní a tak skoro nikdo nemluvil, takže se člověk tak nějak víc soustředil na svoje bolesti. Bylo to pěkně drsných pár kilometrů, než jsem se z toho psychicky dostal a bolest utloukl příjemnými představami toho, co mě čeká v cíli, ať už se umístíme jakkoliv.

Další kilometry se střídaly pocity nadšení, bolesti, zimy i naděje s obdobími totálního prázdna, kdy jsem v hlavě neměl nic, než pokládání jedné nohy před druhou. Necelých 8 km před cílem v Ledči ale přišla druhá významná krize. Vrátila se bolest v holeni a tentokrát už ji nešlo ubít, místo toho ubíjela ona mne. Snažil jsem se jí uhýbat, což mělo za následek podstatné snížení rychlosti pohybu. Po pár kilometrech, kdy část týmu už byla nevrlá, že zpomaluju náš jinak báječně rychlý postup jsme ale potkali Peťu Matulu, který na nás čekal s hromadou posbíraných mincí ze vzdálených stanovišť. Možná že to byl právě ten správný impulz k opětovné mobilizaci zbytkových sil. Už nám zbývá přece jen pár kilometrů!

V protisměru jsme potkali ještě pár týmů, které se řítily, nebo plazily (podle množství zbývajících sil) k úložištím mincí nedaleko Ledče. Cíl je už nadohled. Poslední metry k Sokolovně jsme ve znamení masochistického sebemrskačství uběhli. Bohužel se kolem nenacházely žádné kamery, které by toto snažení zaznamenaly.

Konečně jsme si mohli sednout, zout mokré boty a ponožky a odpotácet se někam do kouta trochu se vyspat. Bohužel se ale nedostavil onen pocit fyzického štěstí, že už nemusíme nikam jít. Sám za sebe můžu říct pouze to, že jsem se celou dobu zavodu (i před ním) snažil psychicky obrnit vůči obtížnosti i bolesti, která na mě dozajista bude čekat. Nakonec se ale Octoginta ukázala podstatně "snadnější", než jaká byla moje očekávání. Možná to bylo výborným složením týmu, který většinu doby neklesal na mysli a skvěle se doplňoval. Takže v cíli jsem se sice cítil unavený, ale ne nějak moc. Spíše mě jen bolely nohy.

Místo závěru

Necelý týden po akci už jsem na sobě necítil vůbec žádné stopy zničující Octoginty a směle můžu říct, že "příště klidně zase, ale určitě ve stejném složení".