66hodin 4.-7.11 2004

66hodin… Světlo a tma. Chlad. Únava. Napětí …66hodin… Parta kamarádů. Mapa. Tajná cesta. Bloudění …66hodin… Odvaha. Odhodlání. Dobrý nápad …66hodin… Sebezapření. Adrenalin …66hodin… Jeden za všechny …66hodin… Všichni za jednoho
…66hodin, které ti zbývají…?

Tento slogan byl první věc, se kterou se setkal šílenec, který zabloudil na stránky akce 66hodin. A dává docela dobře tušit o co půjde J

Na tento drsný outdoorový závod se hlásily 4-5 členné týmy už od začátku letních prázdnin a jejich maximální počet 15 byl naplněn mnohem dříve, než byl konečný limit.

Náš skorovítězný Killteam tvořili v konečné sestavě tihle mlaďoši s výjimkou RadkaJ : Zbyšek-Zbych Podhrázský, Šimon-Athaj Řeřucha, Ondra Kotek, Radek-Šéf Drnovský a já-Janka Rutrlová. Nebudu tvrdit, že jsme se nějak připravovali…ale protože mám mezi organizátory (nejen z pořádajícího Velkého Vozu) spoustu kamarádů, dalo se tušit, že to žádná sranda nebude… tak jsme si aspoň přečetli pravidla…zasmáli se fotkám orgů na webu…udiveně koukali na plavky v seznamu věcí bez kterých se neobejdeme…těšili se do neznámých jeskyní Moravského Krasu…polaškovali s našimi úhlavními soupeři - Zinkové rakve…a to jsme ještě netušili, že se dle plánu budeme potkávat, ale celou dobu na špici závodu.

Začátek: 1. etapa Moravský Kras

Nádraží v Blansku vypadalo v ten den krásně. Spousta známých i neznámých lidí, všichni se ještě usmívali, plní energie, no bašta. Poté co byl každý tým odvelen na dané místo k přesunu, obdržel krásné šátky Infit se znakem akce jako označení účastníka závodu a přebalil na příštích 15-24J hodin do batůžků o celkovém maximálním objemu 60l, nahnali nás orgové do jednoho busu, který nás odvezl tehdy ještě neznámo kam. Zastavilo se u nevelkého baráčku v neznámém objektu obehnaném plotem. Než začala úvodní show, každý obdržel záchrannou obálku, až bude chtít akci ukončit. Strčili jsme je na dno batohu a čekali. Potom přijel černou limuzínou šéf a vybalil na nás cíl naší mise. Musíme sesbírat a vrátit zbytky kosmického korábu, který se nechtěně střetl před lety s naší planetou, a to do 66 hodin, jinak se Marťánci naštvou a zničí Zemi. Na slidech promítaných orgy, mě nejvíc uchvátil přibližující se pohled na Zemi v momentě, kdy se dostal nad ČR a Zbych (budoucí pan geograf) nám z totálně rozmazané zelené mapy četl: „hele - Vsetínsko… z toho jsem dělal seminárku…“ aneb kdo dočte do konce, pochopí. No a vyhnali nás ven, ende. Než jsme se rozkoukali, vrazili nám do ruky orienťáckou mapu lokality Suchý Žleb se 16 stanovišti a poslali nás do tmy. Bylo asi osm večer.

Mohli jsme se rozdělit na dvě skupinky a tak jsme také udělali Myslím, že jsme orienťák oběhli (no fakt!) v docela dobrým čase. S hledáním stanovišť nebyl mega problém až na č.4, kde jsme ten pravý roh té pravé školky hledali aspoň půl hodiny, no na mapě je jenom jedna, no. Na každém stanovišti byl útržek s textem, který když jsme poskládali na konci k sobě, dával nám popisovanou polohu bodů A-E, na mapě, kterou jsme získali v obálce po skončení orienťáku. Všechny v lokalitě Moravský Kras-Vilémovice.

Tady jsme se už nedělili a společně šli obcházet body. „A“ nebyl daleko a šifru, kterou jsme tam nalezli, vyluštil Šimon cestou na „B“, kde jsem já šifru vyluštila cestou na C. Cestou na C jsme potkali vesničku Veselice a v ní příjemnou hospůdku, i vyslali jsme pro „C“ statečného aktivistu Radka se Zbychem a sedli na chvilku do tepla na studené pivko. Kluci donesli už zapeklitější logickou hádanku se žabičkama, řešili jsme ji skoro hodinu, zatímco Zbych se Šimonem vyrazili na „E“. Po doluštění „C“ jsme my s Ondrou a Radkem vyrazili na bod „D“, kde jsme se po chvilce sešli i s klukama, kteří cestou své „E“ opět vyluštili.

Na déčku jsme chvilku pózovali kameramanům a fotografům, kteří celou akci točili, a společně se radovali z toho, že na třech stanovištích jsme byli jako první a na dvou jako druzí. Informace z vyluštěných šifer nám vždy dávali azimuty na body očíslované 1-5. Když jsme všechny vynesli do mapy, křížili se vždy tři přímky ze třech písmen v jednom bodě a to byla místa našeho dalšího postupu. Tady jsme poprvé narazili, jelikož některé šifry – logické hádanky měly možnosti řešení např. a) 100° b) 120° c)130° d)110° a když se člověk při řešení spletl, čáry se mu nekřížili v jednom bodě. Zapomněli jsme na staré dobré heslo „dvakrát měř a jednou řež“ a namontovali naše řešení na zadání. A nakonec nás to stálo asi 2x dvě hodiny kufrování kolem Vilémovic.

Na stanovištích 1-5 byly aktivity. Na jedničce, na kterou jsme dorazili jako první byla taková ta hra – postav si co nejvyšší věž z beden a udrž se na ní. Jeden z týmu prostě musel po bedničkách vylézt až k nataženému provazu cca 6m nad zemí. Ze země byl jištěný horolezeckým způsobem jedním z orgů týmu B. Pro Zbycha to byla hračka a za chvíli už jsme si odnášeli papír s kusem napsané šachové partie. Neřešili jsme co s tím a pospíchali na dvojku. Cestou jsme potkali Zinkové Rakve, vypadali nemluvně a sveřepě šlapali do kopce.

Dvojka byla dle mapy nějaká jeskyně, tak už jsme se těšili. Jeskyně to opravdu byla, v ní dva zmrzlí orgové, a naším jediným cílem bylo po jednom projít až na konec, kde dostaneme dáreček. Čekali jsme všichni plazivky a pořádný maso, ale až na jednu užší průrvu to byl choďák. Odhadovali jsme, že asi orgům na poslední chvíli vybouchla nějaká lepší jeskyně. Před námi tu byli jen Zinkáči. No což, popili jsme čajík a začali se ze dna Macochy šplhat na její vrchol. Při tehdejší náladě, pohoda jazz.

Trojka ale byla stanoviště, které jsme neměli řádně určené, vycházeli nám dva body a tak jsme rozdělili. Já se Šimonem a Ondrou jsme oblízali Vilémovice ze severu měřeno na roh pole a lesa a Radek se Zbychem prozkoumávali jakousi lesní cestu kus od Macochy. No a tak jsme všichni hledali, zase hledali, volali si, že ještě nic, že pořád nic, až jsme si zmoženi lehkou trudomyslností dali spicha ve Vilémovicích na zastávce busu, že to znova proměříme. Začali jsme na prokleté Vilémovice svorně nadávat „… beztak skončíme ve Vilémovicích…“ padaly hlášky. Chybičku jsme nalezli do pěti minut, spletli jsme se při opisování azimutů ze žabičkové šifry. Tři přímky se protnuly v jednom bodě a Radek se Zbychem zjistili, že kdyby po té cestě, kterou prohledávali před hodinou šli o 200metrů dál, přišli by na stanoviště 3. Krize zažehnána, hrneme na trojku, podruhé potkáváme Zinkáče, jdou teprve teď z trojky, takže zas takový náskok nemají, asi taky kufrovali….Na trojce si Šimon s Radkem vyzkoušeli prusíkování po laně a šup pryč. Na Zinkáče máme tak ¾ hodiny. Začíná svítat. Už je pátek 5.11.

Čtverka byla výborná, lezla jsem spolu s Radkem a Ondrou na jednom laně po skále pro zavěšenou zprávu. Kdyby jeden spadl, shodí i ostatní, ale asi jsme byli šikovní a v rekordním čase jsme utíkali na pětku. Začínala jsem se bavit tím, kolik kilometrů lan museli orgové nashánět, myslím že všechna na tomto stanovišti byla naše oddílová a sedáky s nějakým železem asi taky.

Ehm, další nepřesně určené stanoviště, nebo spíš namontované řešení na zadání nás posílalo na nejvyšší krpál v okolí s pěkně nepříjemným nástupem. Cestou nahoru jsme potkali Obludárium a nahoře další dva týmy. Všichni hledali pětku a nikdo ji samozřejmě nenašel. Další krize, sakra! Po dalším přeměření a přehodnocení řešení šifer jsme zase slezli, samozřejmě značenou cestouJ z kopce dolů a pár metrů od hlavní silnice seděli hlídači 5tého stanoviště. Vymyslet co nejúčinnější kladku a zvednou ze země čtyři barely plné vody nebyl pro náš technický tým nic těžkého. Šimon vylezl nahoru na strom aby omotal větev sužovaného stromu kobercem a když jsme pak dole zabrali, měli jsme zprávu do pár minut. Dostali jsme závěrečné tahy v šachové partii a začali vyrábět figurky, abychom si mohli partii přehrát. Šachovnice byla popsaná písmenky a když jsme partii dohrály a přečetly kusy textu pod zbylými figurkami, dostali jsme „Vilémovice“. No jak jinak. Zinkáči tu byli před dvěma hodinami, my dorazili osmí, ale spolu se Zinkáčema jediní kteří měli pětku jako poslední stanoviště

A tak jsme šli. Ve Vilémkách jsme narazili na 66hodinovou taxislužbu, čuli jsme čertovinu a tak jsme tam drze vlezli. Orgové nás docela vřele přivítali, napojili, dostali jsme Fidorku, kterýma se to beztak na celé akci jen hemžilo, a pak nám ukázali obrázek klasického plumlovského „paneláku“. Prý sem se dostaňte a použijte k tomu taxi. Taxikáře představoval orga Milda, ale museli jsme si zapamatovat podle zjednodušené mapy odbočky a cestu absolvovat se zavázanýma očima. Navíc nás odveze dle naší navigace max 20km, což dle mapy stačí sotva na 2/3 cestyL. Bohužel Milda nikdy neuměl počítat a tak jsme po projetí pouhých 14km skončili 2km před Nivou, vesnicí asi 6km od Drahan, které jsou asi dalších 6km od Plumlova. My jsme ale samozřejmě netušili, jakou botu Milda nechtěně udělal a smířili se s osudem. Nálada unavená, docházelo jídlo, nohy otlačené od silnice…prorokovaných 15 hodin se nám tak protáhlo cca na 24.

V Nivě žádnou pořádnou hospodu neměli, v Drahanech taky ne, a tak jsme si až po megaotravném pochoďáku po silnici do Plumlova uvařili na bronťácké základně na zámku polívku hned jak jsme dostali batohy. Odin! Začínalo se stmívat. Byli jsme ospalí, ale rozhodli jsme se, že zjistíme jak dlouho tady pobudeme, zkrátka, najdeme ještě to poslední stanoviště.

2. etapa, Plumlov-Výkleky-Vsetín

Další zprávu jsme nalezli na břehu Plumlovského rybníčku. Zpráva plavala uprostřed rybníka, my dostali raft, vesty a pádla a provaz, na jehož poloměru jsme měli zprávu nalézt. I nalezli jsme odkaz k orgům, kteří nám udali jako místo dalšího postupu lokalitu Výkleky, lom. Na pěší přesun to bylo nehorázně daleko, poslední vlak či bus z Plumlova nám ale ujel před pár minutami a další jel v pět ráno. Přesný čas 18:21. Co teď? Bylo řečeno, že ve druhé etapě můžeme použít libovolnou formu transportu a tak jsme se rozloučili s vyhlídkami na spánek a s přesvědčením že se vyspíme ve vlaku zamířili na stop do Prostějova, kde jsme si už zjistili vlak a bus na Výkleky. Zinkáči tu byli před třemi hodinami. Díky zpoždění vlaku jsme si sice pospali asi 20 minut na nádraží ale taky tím pádem měli –2 minuty na přestup na dalším nádraží., dobrý fofry, ale už zase jedeme.

Výkleky jsou díra po granátu v okresu Olomouc. Sešli jsme se na zastávce z týmem T-mobile a zamířili k lomu. Tady na nás čekala nejkrásnější atrakce 66ky. Mega lanovka přes zatopený lom skončená uprostřed vody do protisvahu, na kterou zapůjčil materiál a know-how český mistra světa v nejdelším přemostění RadimJ. Tohle byla vážně paráda, super zážitek! Na tak dlouhé lanovce se asi hned tak zase nesvezu. A dole na nás čekala písmenková polívka, ze které jsme ale vylovili i pár falešných papírových písmenek, která nám dohromady dávala nápis…..??? No přece VSETÍN. Na boku ešusu byl ještě nápis „historická lokomotiva na nádraží“. Málem jsme se s celým týmem usmáli k smrti a poté svorně prohlásili Zbycha jasnovidcem. Vždyť my předvídalii i ty hloupý Vilémovice, ale poznat z úvodního promítání celý závěr hry byla vážně haluz! Zinkáči tu byli asi před šesti hodinamiL

3. etapa Vsetínsko

Je sobota nad ránem. Zatímco po dvoudenní absenci spánku začínáme přemýšlet spíš na spacák než na přesun do Olomouce na vlak do Vsetína, zavolá nám Milda a poinformuje nás o zkrácené taxíkové cestě z Plumlova. Nabízí nám svezení do Olomouce jako náhradu, čímž by nám spolehlivě smazal hodinovou ztrátu i s úroky. Nabídka je ale časově omezena Mildovými povinnostmi, takže pokud nepřijmeme hned, tak máme smůlu. Ze spánku tak není nic a za chvilku už nás Milda honí z auta na olomouckém nádraží Hodně štěstí!a zase jsme sami. Máme dvě hodiny na odjezd vlaku do Hranic. Vyplňujeme je trhaným spánkem a zdvořilostní komunikací s bezdomovci. Ve vlaku nestojí spánek za nic, nechceme ještě zbytečně přejet. Následují další dvě hodiny na nádraží. Proč ty vlaky sakra tak blbě navazují?!? Protože už je skoro ráno, Radek zkouší sehnat stopa, ale marně. Na plnícím se nádraží se moc spát nedá, navíc nás po hodině donutí jakýsi zřízenec sbalit ležení, ať neděláme ostudu. Nálada pod psa, usínáme v sedě, někteří snídají. Je sobota časně ráno a od teď musíme chodit zase jenom po svých. Zase potkáváme T-Mobily.

Ztrácíme je až na vsetínském nádraží, vyzvedneme si zprávu u lokomotivy, ale T-Mobili si evidentně popisek na ešusu nepřečetli a tak bloumají bezcílně nádražím. Necháváme je jejich osudu a žádným supersvižným krokem ale spíš šouráčkem se odebíráme k nějakým garážím v centru na další stanoviště. Tady čekala na odvážného zájemce atrakce v garážích. Radek byl vybrán jako dobrovolník a jelikož čekal aktivitu typu Pevnost Boyard, mohl si jenom a jenom oddechnout. Zůstal totiž zavřený a nedělal nic, dokud jsme my zbylí venku neoběhali určitá stanoviště ve Vsetíně podle fotografií a nedostali heslo. Hold, aktivita se někdy vyplácí, ale Radek nám aspoň uvařil čaj a promyslel cestu, ke které dostal mapu Vsetínska s několika kontrolami a informacemi o CÍLI ZÁVODU!. Po mírných problémech jsme požadované heslo seskládali z písmenek, osvobodili Radka, padli do mdlob z budoucí cesty a uvařili další polívku. Zinkáči tu byli asi před deseti hodinami. Došlo nám, že vyhrát už nemůžeme a na paty nám dupali T-Mobili. Jenom nás štvalo, že bez našeho či Zinkáčových výrazného přičinění se hodinová ztráta z Moravského Krasu vlivem navazujících a nenavazujících spojů zdesetinásobila.

Mapa stanovišť , označených A-P, na Vsetínsku nás trochu děsila. Kdybychom chtěli oběhat všechna stanoviště, určitě nestihneme dojít do cíle do požadovaných 10:00-11:45 hod v neděli dopoledne. Rozhodli jsme se vyškrtat stanoviště, která nás odchylovala ze směru do cíle, a navíc zredukovat váhu batohů. A tak jsme se asi další hodinu zdrželi na nádraží, když jsme poslali domů dva plné batohy náhradních bot, oblečení do jeskyní a stanů a následně jsme opět trochu přiživili SMSkový boj se Zinkovými Rakvemi.

Začali jsme obcházet našich vybraných asi 11 stanovišť ze 14 s tím, že si jdeme pro druhé místo a budeme v klidu v noci ze soboty na neděli spát. Všechny naše plány zhatil na stanovišti „B“ kamarád Robin, který tam obsluhoval stanoviště smycování. Zatímco jsme čekali, až T-Mobili dokončí úkol, (po naší zacházce k nádraží bylo jasné, že nás předběhnou), vypadlo z Robina, že Zinkové rakve museli někdy šíleně kufrovat, protože ač mají na rozdíl od nás i stanoviště „A“, tady byli teprve před hodinou! Takovou zprávu jsme nečekali ani ve snu a totálně zhatila naše poraženecké plány. Teď už musíme obejít všechna stanoviště a ještě být dřív v cíli! To dáme! Oni někde určitě ještě zabloudí! Když se na to zpětně dívám, nechápu kde se v nás ta dravost vzala, byli jsme unavení a na 66ku jsme původně nejeli s cílem vyhrát za každou cenu. Náhlá radost způsobila že jsme doslova běželi na další stanoviště. Získali jsme totiž první součástku havarované lodi a hra pro nás zase měla cíl.

Cestou na „C“ ale začala u některých členů opět krize, tlapky bolely od neustálé chůze po tvrdé silnici a tempo, které aktivní Radek nasadil, stíhal málokdo. Je ale pravda, že pokud někdy budete shánět výborného tahouna do týmu, vezměte s sebou Radka. Aktivita na „C“ navíc vlastně nebyla, jen jsme si došli k nějakému pomníčku pro další součástku.

Bod „D“ jsme ve svých plánech vyškrtli, navíc ho později orgové sami zrušili, protože byl tak nelogicky umístěn, že nikoho ani nenapadlo tam chodit. Ani Zinkové Rakve. Zato „E“ se nám moc líbilo, měli jsme si postavit přemostění přes nevelikou říčku a všichni ji překonat. K dispozici byla nějaká lana, tři sedáky a spousta železa. Bleskem jsme se dohodli, že postavíme obyčejné manévry, Radek už brodil přes řeku a já se Zbychem a Šimonem jsme vázali na druhé straně lana. Za chvíli bylo vše hotovo, asi jsme vypadali docela sehraně, vypnutí sice nebylo nijak extra bez napínáků, ale šlo to v pohodě. Další součástku jsme si odnášeli asi za čtvrt hodiny a stáhli tak náskok Zinkáčů na půl hodiny. T-Mobili byly někde za námi, asi bloudili.

Zjistili jsme že už nás samotná cesta strašně vysiluje ale na stanovištích všichni zázračně ožíváme, takže už jsme se těšili na „F“. To bylo jediné stanoviště s časovým omezením, otevírali jsme dveře dané chatky v lesích díky pár zkratkám ještě půl hodny před uzavřením. Teplíčko, čajíček a docela jednoduchá hádanka nám vynesla další součástku. Stejně jako Zinkáči jsme ale ztvrdli na tomto stanovišti skoro hodinu v příjemné pohodě, namazali bolavé nohy a šli až to bylo opravdu nutné. Zinkáče jsme stáhli na čtvrt hodiny!

Celou hru jsem čekala, kdy kromě oddílového matroše potkám i někoho z oddílových vedoucích a dočkala jsem se až na „H“, kde obsluhoval Piff lanovou atrakci Tarzaní skok. Ten si vyzkoušel Ondra a prý to bylo super. Radši jsme se tu už moc nezdržovali, protože se začínalo stmívat a my chtěli ujít za světla co nejvíc z trasy, tak jsme se rozloučili s Piffem a po malé domluvě kam dál, jsme pokračovali na „O“. Mě osobně už tady dost bolely achilovky, můj pozdější hřebíček do rakve.

Zbych s Radkem doteď docela spolehlivě vedli naši skupinu podle map, jen na důležitých křižovatkách jsme se radili všichni, ale při postupu na „O“ a „G“ si doteď nadávám, že jsme jim lépe nekoukali pod ruku. Vybrali totiž krásnou krátkou trasu, ale s tím největším převýšením, jaké bylo možné… No, vyrážíme na „O“, cesta je i tak docela dlouhá a tak nasazujeme pohodovější tempo. Navíc začíná pršet a cestou na stanoviště ještě trochu kufrujeme. Přesto sem dorážíme první! Zinkáči šli asi jinudy a vezmou „O“ cestou zpátky, ale i tak máme radost z prvenství po tak dlouhé době. Jeden z týmu tady musí vylézt po skále pro součástku. Nepřipadne nám to úplně nejjednodušší a tak vysíláme našeho nejlepšího lezce-Athaje. Ač na skálu v té tmě asi moc nevidí, zvládne to bravurně, chvíli ještě posedíme s orgy u ohýnku nad mapou, ale za chvilku už jsme rozhodnuti vyrazit na „G“.

Jdeme cestou necestou, pořád prší a cesta vede z kopce do kopce…Začíná se nám rozkládat tým po fyzické stránce, mě i Ondru bolí achilovky, Athaj má ochozené nohy, Zbych chytil vlka hned první večer, jen Radek zatím nejeví známky únavy. Slézáme ze skal dolů na stanoviště „H“. Někdo tu má spacák, ale človíčka vidět není. Voláme orgům a za chvíli už přibíhá obsluha stanoviště s omluvou. Naším úkolem je zde vytáhnout jednoho člena týmu po laně nahoru na skálu hrubou silou přes jednu kladku. Vybíráme nejlehčího Ondru a nás zbytek si hraje na muly. Není to úplná sranda, ale Ondra naštěstí moc nejedlJ. Už máme 7 součástek a uchylujeme se s nimi v nedaleké hospůdce, abychom zhodnotili náš další postup.

V hospůdce si zprvu sedáme jen na pivko, ale poté na celou večeři. Shodli jsme se totiž na tom, že situace už pro nás není zase tak zcela růžová. Na Zinkáče máme tak hodinu, oni mají navíc kontrolu „A“, my abychom je předběhli a tím vyhráli, museli bychom obejít o dvě stanoviště víc než oni a navíc dojít dřív do cíle. Ve všech našich výpočtech jsme počítali s tím, že oni nebudou stíhat. Nic tomu ale nenasvědčuje, a tak se začínáme opět smiřovat s druhým místem. Z druhého místa nás můžou vyhodit maximálně T-Mobili, ale o těch si myslíme, že nemají tolik kontrol co my, pak se v terénu pohybují ještě Highlanders, ale ti žádali už v Moravském Krasu o nápovědu, tudíž se posouvají za všechny týmy, kteří nápovědu nechtěli. Vyloučíme tak z naší cesty zacházku na body „J“ a „I“ a pohodlně se usadíme v hospůdce. Po hodině a půl už máme pocit, že když se nezvedneme teď, tak už nikdy, a tak raději vyrážíme na „M“.

V křoví necháváme batohy a za mírného mžení šplháme na Lačnovské skály. Na vrcholu zjišťujeme, že jsme se sekli o jednu skálu a tak posíláme jen spojku Zbycha pro součástku. Žádný úkol tam asi nebyl, protože ten nám donesl jen mazanec a hle! v něm zapečenou součástku v alobalu. Jídlo by bodlo v jakoukoliv jinou chvíli než po hodinách v hospodě, ale přece ten mazanec nevyhodíme…

Slézáme zpátky pro batohy, vracíme se kolem kluků ze stanoviště „H“ a navíc je tu slezina orgů a tak s nimi chvíli posedíme a pokecáme. Mám krizi, i když teď dojdeme na stanoviště „S“ a „P“, což je nějakých dvanáct kilometrů, pořád nás potom čeká z péčka závěrečný sprint cca 20km po silnici do cíle. Achilovky bolí jako čert, máme i se Zbychem tendence to vzdát, ale dobře, dojdeme to! Šimon na tom není o moc líp a tak si zpříjemňujeme cestu oduševnělými a psychologickými debatami. Esko je zatraceně do kopce, ale aspoň už přestává pršet, jen padla parádní mlha. Stanoviště je zato docela odpočinkové – dojít proti tahu gumicuku k cílové čáře. Potkáváme tady pár týmů, o kterých jsme ani nevěděli, asi šli ze Vsetína rovnou nejkratší cestou přes „P“ do cíle. Zinkáči tu ještě nebyli, obcházejí asi všechny kontroly, ale prý už jsou z týmu jenom tři. Tipuju to na Dosíka s Leňou a Staňou.

Začíná nám pomalu hrabat, do péčka je to kousek, ale přesto v půlce nevydržíme, stavíme a vaříme polívku. Pomůže hodně, ale asi to nestačí, podle GPSky máme v nohách tak 140km a našim nohám už se to prostě nelíbí. Šimon se na liduprázdné polňačce vyhýbá autům, ukazuje mi velbloudyJ, se Zbychem kráčíme v opileckém objetí a předháníme se ve vymýšlení sprostých písní…i Radka začínají bolet otlačené nohy. Na „P“ je stanoviště se střílením z luku na cíl. Jsme úspěšní asi na třetí pokus a získáváme naši poslední 10. součástku. Začínám se vážně obávat o zdraví svých achilovek a nechci nic riskovat. Začíná svítat a já trhám svou červenou obálku a končím. Kluci vyráží na posledních 20km po silnici do cíle. Nezbývá než jim držet palce, Zbych se Šimonem mi neskrývaně závidí. Ustýlám si v autě orgů, že počkám až dojdou všechny týmy a potom se svezu s nimi do cíle. Spím ale sotva hodinu, než přichází Zinkáči a já zjišťuji, že ti dva co odpadli jsou právě ti naši nejlepší kámoši – Leňa s Dosíkem. Dosíka bolela kolena a Leňu achilovky, moc dobře jim rozumím…

Jedeme nejprve na štáb a odsud společně s několika dalšími auty plnými lidí jedeme do tělocvičny v nejmenované vesničce do cíle. Samozřejmě ještě pokecáme s Leňou a spoustou mých známých v organizátorech týmu A i B, ale jsem strašně ospalá a tak je to spíš líné sdělování pocitů. V tělocvičně je báječná atmosféra, hrají Čechomoři, spousta jídla a pití. Po desáté začínají chodit první týmy, i Killteam dorazí v rekordní době, všichni příjemně unavení… A tak jsme druzí. Zinkové rakve vyhrály a právem, obešli všechny kontroly a zachránili Zemi. Byla to bombastická akce, kde si kdekdo sáhl na dno.